0

Kerry versus Bush: zvítězí rozum?

Vzhledem k tomu, že v Iráku zahynul více než jeden tisíc amerických vojáků a okupace této zaostalé země vystavila americké jednotky po celém světě obrovským tlakům, mohou o výsledku prezidentských voleb v USA - poprvé za několik desetiletí - rozhodnout zahraničně-politická témata. Obyčejní Američané si kladou stejné otázky jako lidé po celém světě: jak by měla Amerika naložit se svou celosvětovou nadvládou? Jakou cenu je nutné zaplatit za její udržení? Jaké limity použití americké vojenské síly jsou přijatelné či nezbytné?

Tyto otázky již dlouho dominují americké strategické debatě. Po teroristických útocích z 11. září 2001 se však začaly směšovat s jinou debatou, která je pro americké voliče pociťující ohrožení mnohem důležitější: jak mohou aliance a multilaterální instituce ochránit Američany? Johnu Kerrymu velmi slouží ke cti, že odolal zaměňování poptávky po bezpečnosti a míru s hegemonistickými impulzy Ameriky jakožto hypermocnosti.

Nacionalistické a neokonzervativní proudy uvnitř Bushovy administrativy věří, že americkým zájmům nejlépe slouží jednostranná akce, protože nejméně svazuje americkou moc. Z tohoto pohledu lze bezpečnost USA zaručit prostřednictvím rázné vojenské akce, a to se spojenci i bez nich. Právě odtud pramení sklon Bushovy administrativy oslabovat pouta trvalých amerických aliancí - včetně těch, která představuje NATO.

Jednostranné ohlášení snížení počtu jednotek v Evropě a v Asii, kde američtí vojáci slouží (například v Jižní Koreji) především jako pojistka proti agresi, nelze vnímat jinak než jako důsledek tohoto sklonu. Základním kamenem Bushovy doktríny je však doktrína „preventivní války", která postrádá mezinárodní legitimitu, a může proto obvykle počítat jen s omezeným počtem spojenců.