PAŘÍŽ – Už nějakou dobu panují obavy, že centrálním bankéřům „došla munice“. Snížili úrokové sazby téměř na nulu a přijímají stále neortodoxnější opatření typu „kvantitativního uvolňování“ nebo „avizování budoucí politiky“. Vzhledem k mlze, jíž finanční krize zahalila skutečnou ekonomickou aktivitu, lze těžko nabídnout definitivní hodnocení, jak dobře nebo špatně tato opatření zafungovala. Je ovšem zřejmé, že musí existovat lepší řešení.
Není už žádný důvod dopouštět, aby nulová hranice nominálních úrokových sazeb dál brzdila monetární politiku. Jednoduchým a elegantním řešením je zavést přechod na plně elektronickou měnu, u níž zaplacení úroku, kladného či záporného, vyžaduje pouhé stisknutí tlačítka. A protože lze tvrdit, že papírové peníze – zejména bankovky velké nominální hodnoty – dělají víc škody než užitku, dávno nazrál čas k modernizaci měny. Používáním elektronické měny by centrální banky mohly dál stabilizovat inflaci přesně tak, jak to dělají dnes. (Hlavní ekonom Citigroup Willem Buiter navrhl bezpočet způsobů, jak řešit svazující charakter papírové měny, ale její zrušení je ze všeho nejsnazší.)
Druhou, o něco méně elegantní myšlenkou je nechat centrální banky jednoduše zvýšit inflační cíl z dnešní normy 2% na vyšší, avšak stále mírnou úroveň 4%. Nápad trvale zvýšit inflační cíl na 4% se poprvé objevil v zajímavé a podnětné studii pod vedením hlavního ekonoma MMF Oliviera Blancharda a přiklonila se k němu řada dalších akademiků, naposledy Paul Krugman. Bohužel je problém hladkého a přesvědčivého přechodu na nový cíl dost možná neřešitelný.
PAŘÍŽ – Už nějakou dobu panují obavy, že centrálním bankéřům „došla munice“. Snížili úrokové sazby téměř na nulu a přijímají stále neortodoxnější opatření typu „kvantitativního uvolňování“ nebo „avizování budoucí politiky“. Vzhledem k mlze, jíž finanční krize zahalila skutečnou ekonomickou aktivitu, lze těžko nabídnout definitivní hodnocení, jak dobře nebo špatně tato opatření zafungovala. Je ovšem zřejmé, že musí existovat lepší řešení.
Není už žádný důvod dopouštět, aby nulová hranice nominálních úrokových sazeb dál brzdila monetární politiku. Jednoduchým a elegantním řešením je zavést přechod na plně elektronickou měnu, u níž zaplacení úroku, kladného či záporného, vyžaduje pouhé stisknutí tlačítka. A protože lze tvrdit, že papírové peníze – zejména bankovky velké nominální hodnoty – dělají víc škody než užitku, dávno nazrál čas k modernizaci měny. Používáním elektronické měny by centrální banky mohly dál stabilizovat inflaci přesně tak, jak to dělají dnes. (Hlavní ekonom Citigroup Willem Buiter navrhl bezpočet způsobů, jak řešit svazující charakter papírové měny, ale její zrušení je ze všeho nejsnazší.)
Druhou, o něco méně elegantní myšlenkou je nechat centrální banky jednoduše zvýšit inflační cíl z dnešní normy 2% na vyšší, avšak stále mírnou úroveň 4%. Nápad trvale zvýšit inflační cíl na 4% se poprvé objevil v zajímavé a podnětné studii pod vedením hlavního ekonoma MMF Oliviera Blancharda a přiklonila se k němu řada dalších akademiků, naposledy Paul Krugman. Bohužel je problém hladkého a přesvědčivého přechodu na nový cíl dost možná neřešitelný.