BUENOS AIRES – Nedávno se nakrátko vynořila „zaručená zpráva“, že Mezinárodní měnový fond dává dohromady balík o objemu 600 miliard eur (803 miliard dolarů), díky němuž by nová italská vláda získala zhruba 18 měsíců času k zavedení nezbytného programu změn. Kromě velikosti balíku by se taková pomoc nijak nelišila od standardního reformního programu MMF – takového, jaký jsme si zvykli vídat (a kritizovat) v rozvojovém světě. Je tu však jeden zásadní rozdíl: Itálie je součástí vybraného klubu, který nepotřebuje záchranné fondy zvenčí.
Programy pro okraj eurozóny byly až dosud vedené a z největší části financované evropskými vládami, přičemž MMF na ně sice finančně přispíval, ale jinak se choval spíše jako externí konzultant – jako třetí strana, která sděluje klientovi nepříjemné věci, zatímco všichni ostatní v místnosti upřeně hledí do podlahy.
Snaha přilákat do Evropy prostředky z mnoha různých stran naproti tomu vyšla nepokrytě najevo během listopadové výzvy ministrů financí členských zemí eurozóny, aby MMF navýšil své zdroje – nejlépe prostřednictvím bilaterálních půjček generujících dluh –, a mohl tak „těsněji spolupracovat“ s Evropským nástrojem finanční stability. To znamená, že jepičí zprávu o mamutím balíku MMF pro Itálii, který se měl financovat převážně z neevropských peněz, lze pokládat za jakýsi bod zvratu: Itálie sice možná nikdy takový balík neobdrží, ale zdá se, že Evropa je nyní odhodlaná řešit své problémy pomocí peněz druhých.
BUENOS AIRES – Nedávno se nakrátko vynořila „zaručená zpráva“, že Mezinárodní měnový fond dává dohromady balík o objemu 600 miliard eur (803 miliard dolarů), díky němuž by nová italská vláda získala zhruba 18 měsíců času k zavedení nezbytného programu změn. Kromě velikosti balíku by se taková pomoc nijak nelišila od standardního reformního programu MMF – takového, jaký jsme si zvykli vídat (a kritizovat) v rozvojovém světě. Je tu však jeden zásadní rozdíl: Itálie je součástí vybraného klubu, který nepotřebuje záchranné fondy zvenčí.
Programy pro okraj eurozóny byly až dosud vedené a z největší části financované evropskými vládami, přičemž MMF na ně sice finančně přispíval, ale jinak se choval spíše jako externí konzultant – jako třetí strana, která sděluje klientovi nepříjemné věci, zatímco všichni ostatní v místnosti upřeně hledí do podlahy.
Snaha přilákat do Evropy prostředky z mnoha různých stran naproti tomu vyšla nepokrytě najevo během listopadové výzvy ministrů financí členských zemí eurozóny, aby MMF navýšil své zdroje – nejlépe prostřednictvím bilaterálních půjček generujících dluh –, a mohl tak „těsněji spolupracovat“ s Evropským nástrojem finanční stability. To znamená, že jepičí zprávu o mamutím balíku MMF pro Itálii, který se měl financovat převážně z neevropských peněz, lze pokládat za jakýsi bod zvratu: Itálie sice možná nikdy takový balík neobdrží, ale zdá se, že Evropa je nyní odhodlaná řešit své problémy pomocí peněz druhých.