Vintage stamp with German creator of communism Karl Marx Getty Images

Má Marx stále význam?

MELBOURNE – Od roku 1949, kdy Mao Ce-tungovi komunisté zvítězili v čínské občanské válce, až do pádu Berlínské zdi o 40 let později neměl historický význam Karla Marxe obdoby. Téměř každý čtvrtý člověk na zeměkouli žil pod vládou, která se prohlašovala za marxistickou, a v mnoha dalších zemích představoval marxismus převládající ideologii levice, přičemž politika pravice byla často založená na tom, jak marxismu čelit.

Jakmile se však v Sovětském svazu a jeho satelitech zhroutil komunismus, Marxův vliv se prudce snížil. Nebudeme daleko od pravdy, když u příležitosti 200. výročí Marxova narození 5. května 1818 prohlásíme, že jeho předpovědi byly překrouceny, jeho teorie zdiskreditovány a jeho myšlenky zastaraly. Proč by nás tedy měl v jednadvacátém století zajímat jeho odkaz?

Marxovu reputaci těžce poškodila zvěrstva režimů, které se označovaly za marxistické, ačkoliv neexistují žádné důkazy, že samotný Marx by takové zločiny podporoval. Komunismus se však zhroutil do značné míry proto, že nedokázal – jak jsme viděli na příkladu sovětského bloku a Číny za Maa – zajistit občanům životní úroveň, jež by se mohla měřit s životní úrovní většiny lidí v kapitalistických ekonomikách.

Tyto neúspěchy nejsou odrazem chyb v Marxově popisu komunismu, protože ho Marx nikdy nepopsal: neprojevoval sebemenší zájem o podrobné vylíčení, jak by komunistická společnost fungovala. Neúspěchy komunismu poukazují spíše na hlubší problém: na Marxův nesprávný pohled na lidskou povahu.

Marx se domníval, že neexistuje žádná zděděná či biologicky podmíněná lidská povaha. Podstata lidství, napsal ve svých Tezích o Feuerbachovi, je „souhrnem společenských vztahů“. Z toho tedy vyplývá, že změníme-li společenské vztahy – například změnou ekonomické základny společnosti a zrušením vztahu mezi kapitalistou a dělníkem –, budou lidé v této nové společnosti výrazně jiní, než byli za kapitalismu.

Marx k tomuto přesvědčení nedospěl na základě detailních studií lidské povahy v různých ekonomických systémech. Spíše šlo o aplikaci Hegelova nazírání na dějiny. Podle Hegela je cílem dějin osvobození lidského ducha, k čemuž dojde ve chvíli, kdy všichni pochopíme, že jsme součástí jakési všeobecné lidské mysli. Marx přetavil tento „idealistický“ výklad do „materialistického“, v němž je hnací silou dějin uspokojování našich hmotných potřeb a k osvobození dochází na základě třídního boje. Nástrojem všeobecného osvobození přitom bude dělnická třída, poněvadž právě ona je popřením soukromého vlastnictví, a proto zavede společné vlastnictví výrobních prostředků.

Subscribe now

Exclusive explainers, thematic deep dives, interviews with world leaders, and our Year Ahead magazine. Choose an On Point experience that’s right for you.

Learn More

Jakmile budou výrobní prostředky společně vlastnit dělníci, domníval se Marx, budou „prameny družstevního bohatství“ vydatnější než prameny bohatství soukromého – dokonce o tolik, že přerozdělování přestane být problémem. Proto Marx necítil potřebu podrobně rozebírat, jak se budou přerozdělovat příjmy nebo zboží. Když si ve své době přečetl navrhovaný program spojení dvou německých socialistických stran, označil dokonce výrazy typu „spravedlivé přerozdělování“ a „rovná práva“ za „zastaralý slovní balast“. Tyto termíny podle něj patřily do éry nedostatku, kterou revoluce ukončí.

Sovětský svaz ukázal, že zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků lidskou povahu nezmění. Většina lidí se nezačne obětovat pro společné dobro, ale dál usiluje o moc, výsady a luxus pro sebe a své blízké. Nejpádnějším dokladem faktu, že prameny soukromého bohatství jsou vydatnější než prameny bohatství společného, jsou přitom paradoxně dějiny velké země, která se k marxismu dodnes hlásí.

Většina Číňanů žila za Maa v chudobě. Čínská ekonomika začala rychle růst až po roce 1978, kdy Maův nástupce Teng Siao-pching (který prohlásil, že „nezáleží na tom, je-li kočka černá, nebo bílá; hlavně když chytá myši“) umožnil zakládání soukromých podniků. Díky Tengovým reformám nakonec 800 milionů lidí vybředlo z extrémní chudoby, ale zároveň v Číně vznikla společnost s většími příjmovými rozdíly, než jaké existují v kterékoliv evropské zemi (a mnohem většími než ve Spojených státech). A přestože Čína stále tvrdí, že buduje „socialismus s čínskými rysy“, nelze snadno poznat, co je na její ekonomice socialistického, natožpak marxistického.

Pokud tedy Čínu nadále neovlivňuje Marxovo myšlení, pak můžeme vyvodit závěr, že v politice stejně jako v ekonomice je Marx skutečně nevýznamný. Jeho intelektuální vliv ovšem přetrvává. Jeho materialistická teorie dějin se v oslabené formě stala součástí našeho chápání sil, které určují směřování lidské společnosti. Nemusíme věřit někdejšímu Marxovu neopatrnému tvrzení, že ruční mlýn nám dává společnost s feudálními pány a parní mlýn společnost s průmyslovými kapitalisty. V jiných dílech nastínil Marx komplexnější pohled, v němž existuje interakce mezi všemi aspekty společnosti.

Nejdůležitější poznatek, který si můžeme z Marxova pohledu na dějiny odnést, je negativní: vývoj idejí, náboženství a politických institucí není nezávislý na nástrojích, které používáme k uspokojování svých potřeb, na ekonomických strukturách, jež kolem těchto nástrojů organizujeme, ani na finančních zájmech jimi vytvářených. Pokud se to zdá natolik zjevné, že není potřeba to konstatovat, pak je to proto, že jsme tento názor přijali za svůj. V tomto smyslu jsme dnes všichni marxisty.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

http://prosyn.org/u3btzVI/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.