Red kangaroos Arterra/UIG via Getty Images

Národ klokanů

MELBOURNE – Australským národním zvířetem je klokan rudý, největší ze všech klokaních druhů. Klokani figurují v erbu země, na jejích mincích, sportovních uniformách i letadlech zdejší nejoblíbenější letecké společnosti. Pohled na tato nádherná zvířata skákající krajinou ve mně při túrách po Austrálii probouzí vnímavost k tomu, že jsem v jedinečné zemi s osobitou flórou a faunou. Jak ovšem dokládá nedávný mezinárodně ceněný dokument „Klokan: Příběh lásky a nenávisti“ (pro nějž se mnou byl veden rozhovor), vztah Austrálie ke klokanům má mnohem temnější stránku.

Exclusive insights. Every week. For less than $1.

Learn More

Každý rok jsou zastřeleny miliony klokanů, v rámci největší komerční porážky suchozemských zvířat kdekoli na světě. Nikdo vlastně neví, kolik jich je usmrceno. Vlády australských států vydávají kvóty, které v posledních letech umožňovaly zabití více než pěti milionů klokanů, jenže kvóty nejsou spolehlivým ukazatelem počtu skutečně zastřelených. Na jedné straně se kvóty úplně nevyčerpávají, takže zabitých může být necelých pět milionů. Na druhé straně se nezapočítávají statisíce mláďat v kapsách klokaních samic, které jsou zastřeleny, přestože nevyhnutelně hynou. Kromě toho nikdo neví, kolik klokanů je zabito nelegálně, mimo systém kvót.

Existují dva hlavní důvody, proč se tolik klokanů zabíjí. Zaprvé se prodejem jejich masa, kůže a kožešin dají vydělat peníze. Klokany lovili a jedli původní Australané, ale mezi městskými Australany není toto maso oblíbené – průzkum zjistil, že jen 14 % jí klokaní maso alespoň čtyřikrát do roka. Často jej vyzkoušejí turisté přijíždějící do Austrálie a v nevelkém množství se vyváží, ale značná část končí v krmivech pro domácí mazlíčky. Klokaní kůže se zpracovává na useň a z kožešiny se dělají suvenýry.

Druhým hlavním důvodem pro zabíjení klokanů je to, že zemědělci je považují za škůdce spásající trávu, již farmáři chtějí využít k vykrmování výnosnějšího skotu a ovcí.

Existují určité důkazy, že dnes v Austrálii žije víc klokanů než při prvním příchodu Evropanů, byť je to sporné. V mnoha částech Austrálie, kde bývali klokani hojní, jsou dnes vzácní. Některé druhy klokanů jsou ohrožené, avšak australská vláda tvrdí, že čtyři druhy, jež lze legálně lovit, včetně klokana rudého, ohrožené nejsou. Někteří ekologové divočiny toto tvrzení zpochybňují, ale i kdyby bylo pravdivé, kontroverze kolem zabíjení klokanů by tím nekončily, protože nejde jen o nebezpečí vyhynutí. V nejjednodušší rovině se jedná o spor nad nehumánním způsobem, jímž mnozí klokani umírají.

Profesní kodex lovců klokanů uvádí, že zvířata musí být usmrcena jediným výstřelem do hlavy, který vede k okamžité či téměř okamžité smrti. Zpráva vypracovaná pro australskou vládu ale ukázala, že nejméně 100 000 klokanů ročně zemře po zásahu do jiné části těla. Jejich smrt pravděpodobně není humánní. Dál jsou tu klokaní mláďata; každoročně jich zemře 800 000, obvykle ubita střelci, kteří nechtějí plýtvat další kulkou. Starší mláďata, která už nejsou ve vaku, když matku zastřelí, nejspíš odhopkají do tmy, neboť komerční lovci klokanů pracují v noci, a zemřou hlady.

Vymáhat požadavek humánního usmrcování je vzhledem k tomu, v jak odlehlých oblastech jsou klokani stříleni, v praxi těžké. Klokany zároveň není možné chovat a odvážet na jatka – jsou to divoká zvířata a nelze je sehnat do stáda ani přimět, aby nastoupili do nákladního vozu. Jejich schopnost snadno přeskočit běžný plot znamená, že ohradit je na vymezeném pozemku nebo jim znemožnit vstup na rozlehlé ranče typické pro australské vnitrozemí, by bylo příliš nákladné.

Nad rozsáhlým vybíjením klokanů však visí hlubší etická otázka. Máme dávat přednost ovcím, skotu a penězům, jež společnosti vydělají, před domorodými zvířaty, která mají nízkou obchodní hodnotu, ale životnímu prostředí ve vyprahlém australském vnitrozemí neškodí tak jako skot a ovce?

Jádro této otázky platí po celém světě. Abychom zvíře usmrtili, nemusíme jej střílet. Můžeme tak učinit stejně krutě, když si pro vlastní účely zabereme území, jejž divoká zvířata využívají. Vyhánění a vybíjení orangutanů na Borneu kvůli plantážím produkujícím palmový olej se dostává široké publicity, protože se zvířaty, která jsou nám tak blízce příbuzná a prokazatelně inteligentní, se snadno identifikujeme. Jak ale lidská populace bobtná, prostor, který ponecháváme divokým zvířatům, se scvrkává všude na planetě.

Právem odporujeme invazi jedné země na území jiné. V knize The Outermost House americký přírodovědec Henry Beston o zvířatech napsal: „Nejsou ani bratři, ani přisluhovači; jsou to jiné národy, lapené spolu s námi do sítě života a času, spoluvězni pozemské nádhery a lopoty.“Měli bychom vzít vážně myšlenku, že brát půdu volně žijícím zvířatům je jako vpadnout do cizí země, třebaže její obyvatelé patří k jinému živočišnému druhu.

Z angličtiny přeložil David Daduč

http://prosyn.org/6Tu0RAf/cs;