26

Kolik Evropy Evropa snese?

CAMBRIDGE – Evropská unie tento měsíc oslaví 60. výročí své zřizovací úmluvy, Římské smlouvy, jíž bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Jistě je řada důvodů to oslavit. Po staletích válek, nepokojů a masového zabíjení vládne v Evropě mír a demokracie. EU do svého společenství přivedla 11 zemí bývalého sovětského bloku a úspěšně je provedla postkomunistickou transformací. Ve věku nerovnosti rovněž členské země EU projevují celosvětově nejmenší rozdíly v příjmech.

Jedná se ale o úspěchy minulosti. Dnes se Unie topí v hluboké existenční krizi a nad její budoucností jsou značné pochyby. Symptomy jsou vidět všude: brexit, drtivé míry nezaměstnanosti mladých v Řecku a Španělsku, zadlužení a stagnace v Itálii, vzestup populistických hnutí a vlna odporu proti přistěhovalcům a euru. Všechny poukazují na nezbytnost zásadní reorganizace evropských institucí.

Nová bílá kniha o budoucnosti Evropy z pera předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera tedy nepřichází nijak předčasně. Juncker vytyčuje pět možných cest: pokračovat se současnou agendou, zaměřit se pouze na jednotný trh, umožnit některým zemím směřovat k integraci rychleji než ostatním, zúžit agendu nebo ctižádostivě usilovat o jednotnou a kompletnější integraci.

Je těžké s Junckerem nesoucítit. Za situace, kdy jsou evropští politici plně zaujati domácími bitvami a bruselské instituce EU jsou terčem všeobecné zloby, jít odvážněji s kůží na trh nemůže. Přesto je jeho zpráva zklamáním. Vyhýbá se hlavní výzvě, již si EU musí připustit a překonat.

Chtějí-li evropské demokracie znovu nabýt dobrého zdraví, ekonomická a politická integrace nemohou zůstávat v nesouladu. Buď politická integrace dožene tu hospodářskou, nebo bude třeba hospodářskou integraci utlumit. Dokud se EU bude tomuto rozhodnutí vyhýbat, zůstane dysfunkční.

Členské státy při konfrontaci s touto neúprosnou volbou pravděpodobně dospějí k různým postojům na škále možností ekonomicko-politické integrace. To znamená, že Evropa si musí vytvořit pružnost a institucionální uspořádání k jejich uspokojení.

Evropa byla od samotného počátku budována na „funkcionalistickém“ argumentu: politická integrace přijde po hospodářské integraci. Junckerova bílá kniha začíná trefně citátem zakladatele Evropského hospodářského společenství (a francouzského premiéra) Roberta Schumana z roku 1950: „Evropa nebude stvořena najednou ani podle jediného plánu. Bude vystavěna z konkrétních úspěchů, které nejprve vytvoří faktickou solidaritu.“ Vytvořte nejprve mechanizmy ekonomické spolupráce a to připraví půdu pro společné politické instituce.

Zprvu tento přístup fungoval dobře. Umožnil, aby se hospodářská integrace držela krok před integrací politickou – aniž by předbíhala příliš. Poté, po završení 80. let, udělala EU skok do neznáma. Přijala ambiciózní program jednotného trhu, jehož cílem bylo sjednotit evropské ekonomiky oslabováním národních politik, které brzdily volný pohyb nejen zboží, ale i služeb, osob a kapitálu. Logickým rozšířením této agendy bylo euro, které zavedlo jednotnou měnu uvnitř podmnožiny členských států. To byla v evropském měřítku hyperglobalizace.

Motorem této nové agendy byl souběh faktorů. Mnozí ekonomové a technokraté se domnívali, že se evropské vlády přimkly k příliš intervenčním politikám a že hluboká hospodářská integrace a jednotná měna stát kázeňsky umravní. Nevyváženost mezi ekonomickým a politickým pilířem integračního procesu nebyla z této perspektivy nedopatřením, nýbrž žádoucím rysem.

Mnozí politici si však uvědomovali, že taková nevyváženost je potenciálně problematická. Předpokládali ale, že nakonec přispěchá na pomoc funkcionalizmus: za dostatečně dlouhou dobu se vyvinou kvazifederální politické instituce, jež jednotný trh potřebuje jako oporu.

Svou úlohu sehrály přední evropské mocnosti. Francouzi se domnívali, že přenos ekonomických pravomocí na úředníky v Bruselu posílí francouzskou národní moc a globální prestiž. Němci, prahnoucí po souhlasu Francie se znovusjednocením Německa, se přidali.

Alternativa existovala. Evropa mohla umožnit, aby se vedle hospodářské integrace rozvíjel společný sociální model. K tomu by bylo nezbytné integrovat nejen trhy, ale i sociální politiky, instituce trhu práce a fiskální uspořádání. Rozmanitost sociálních modelů napříč Evropou a nesnadnost dosahování dohody na společných pravidlech by fungovaly jako přirozená brzda tempa a rozsahu integrace.

To by zdaleka nebyla nevýhoda, neboť by to zajistilo užitečný korektiv ohledně nejvhodnější rychlosti a rozsahu integrace. Výsledkem mohla být menší EU, hlouběji integrovaná po celém území, anebo EU s tolika členy jako dnes, ale mnohem méně ctižádostivá ve svém ekonomickém záběru.

Dnes už je možná příliš pozdě pokoušet se o fiskální a politickou integraci EU. Přenášení moci z členských národních států podporuje méně než jeden Evropan z pěti.

Optimisté možná řeknou, že to neplyne tolik z averze k Bruselu či Štrasburku jako takovému, ale spíš z toho, že si veřejnost představu „více Evropy“ spojuje s technokratickým zaměřením na jednotný trh, bez přitažlivého alternativního modelu. Nastupujícím novým lídrům a politickým uskupením se snad podaří takový model načrtnout a vyvolat vzrušení nad reformovaným evropským projektem.

Naproti tomu pesimisté budou doufat, že ekonomové a právníci v nějakém zasutém, temném koutě berlínských a pařížských koridorů moci tajně chystají nasazení plánu B na den, kdy už nebude možné rozvolnění hospodářské unie oddalovat.

Z angličtiny přeložil David Daduč