Mandelovy děti

NAIROBI – Když jsem ještě nic nevěděla o existenci Nelsona Mandely, domnívala jsem se, že náš tehdejší vůdce, keňský prezident Daniel Toroitich arap Moi, je jediný státník na světě. Bylo mi pět let a za obzorem Nairagie Enkare, mé rodné vsi na masajském venkově, pro mne žádný svět neexistoval. Moi byl pro mne mytickou postavou, protože v Nairagie Enkare nebydlel, a přece byl neustále přítomný prostřednictvím rádia, zařízení příliš složitého, aby jej dítě jako já pochopilo.

Každé zprávy na vládou řízené rozhlasové stanici začínaly tím, co „Jeho Excelence, svatý prezident Daniel Toroitich arap Moi“ řekl nebo udělal. Navštívil školu. Zasadil strom. Pomohl skupině žen. Šel do kostela. Pronesl, že zemědělství je páteří našeho národa. Řekl, že máme štěstí, že žijeme v Keni. Během dne se éter plnil písněmi, které opakovaly poselství Otce národa a připomínaly Keňanům, aby kráčeli v jeho šlépějích.

Snad proto, že zprávy z rozhlasu byly tak předvídatelné, sháněli se lidé po alternativních novinkách ze svahilského vysílání BBC. V šest hodin večer se muži obvykle shromáždili, aby si jej vyslechli u těch, kdo, tak jako můj otec, měli rozhlasový přijímač. Zprávy trvaly jen 30 minut, takže všichni museli být v naprosté tichosti. 11. února 1990 ale muži začali opakovat: „Je na svobodě! On je na svobodě! Nelson Mandela je na svobodě!“

We hope you're enjoying Project Syndicate.

To continue reading, subscribe now.

Subscribe

Get unlimited access to PS premium content, including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, On Point, the Big Picture, the PS Archive, and our annual year-ahead magazine.

http://prosyn.org/RMYyHKd/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.