2

Obama pragmatik

CAMBRIDGE – Prezident Barack Obama loni ve svém projevu k promujícím kadetům na Vojenské akademii USA ve West Point prohlásil, že některé chyby, jež Ameriku po druhé světové válce vyšly nejdráž, nebyly plodem zdrženlivosti, nýbrž „ochoty hnát se do vojenských avantýr bez domýšlení důsledků“. Obama sice může mít pravdu, leč jeho proslov mnoho nepřispěl k utišení kritiků, kteří jej obviňují z pasivity a slabosti, zejména s ohledem na Sýrii a Ukrajinu.

Tuto frustraci lze dát zčásti za vinu nemožně vysokým očekáváním, jež Obama vzbudil při svých raných projevech, v nichž voliče inspiroval přísliby systémové změny. Na rozdíl od většiny kandidátů si Obama tuto transformační rétoriku zachoval i poté, co mu v kampani roku 2008 zajistila vítězství. Sérií projevů během prvního roku ve funkci prezidenta dokonce očekávání vyhnal ještě výš, neboť metou stanovil svět bez jaderných zbraní, slíbil renovaci vztahu Ameriky ke Střednímu východu a zavázal se „přiklonit dějiny ke spravedlnosti“.

Často se říká, že demokratičtí politici vedou předvolební klání v poezii a vládnou v próze. Nemáme ale důvod si myslet, že Obama o svých cílech hovořil neupřímně. Jeho vize jednoduše nepřestála vzpurný a složitý svět, na nějž narážela, a proto ji musel upravit. Po pouhém roce v úřadu se muž, jenž sliboval transformační vedení, stal „transakčním“ lídrem – velice pragmatickým. Navzdory slovům jeho kritiků se jednalo o pozitivní vývoj.

Byť se Obama zavázal, že budou-li v sázce zásadní americké zájmy, použije sílu, a odmítá pesimistické prognózy národního úpadku, na rozdíl od svého předchůdce George W. Bushe mnohem silněji spoléhá na diplomacii než na sílu. Za to jej kritici obviňují, že neprosazuje americké hodnoty a uzavírá se do izolacionismu.