12

Program záchrany eura

NEW YORK – Od propuknutí krize eura už uběhly tři roky a jen nenapravitelný optimista by řekl, že nejhorší je určitě za námi. S poukazem na to, že recese eurozóny se dvěma propady skončila, někteří usuzují, že léčba fiskální přísností zabrala. Zkuste to ale říct lidem v zemích, které stále vězí v depresi, s výší HDP na osobu nižší než před rokem 2008, mírou nezaměstnanosti nad 20 % a nezaměstnaností mladých přes 50 %. Při současném tempu „oživení,“ nelze očekávat návrat k normalitě dřív než v průběhu příští dekády.

Nedávná studie ekonomů Federálního rezervního systému dospěla k závěru, že vleklá vysoká nezaměstnanost v Americe bude mít v příštích letech vážné dopady na růst HDP. Pokud to platí ve Spojených státech, kde je nezaměstnanost o 40 % nižší než v Evropě, vyhlídky na evropský růst vypadají opravdu pochmurně.

Co je v prvé řadě zapotřebí, je zásadní reforma struktury eurozóny. V současnosti už existuje poměrně jasná představa o tom, co je nezbytné:

  • Skutečná bankovní unie, se společným dohledem, společným pojištěním vkladů a společným systémem řešení problémů. Bez ní budou peníze nadále z nejslabších zemí odtékat do těch nejsilnějších.
  • Určitá forma sdílení dluhu, například eurobondy: evropský poměr dluhu k HDP je nižší než v USA, takže eurozóna by si mohla půjčovat za záporné reálné úrokové míry jako USA. Nižší úrokové sazby by uvolnily peníze na stimulaci ekonomiky, čímž by se v zemích stižených krizí přeťal bludný kruh, v němž fiskální přísnost snižováním HDP zvětšuje dluhové břemeno a tím oslabuje udržitelnost dluhu.
  • Průmyslové politiky, které zaostávajícím zemím umožní dohnat ostatní. To vyžaduje revizi současných omezení znemožňujících politiky jako nepovolené zásahy do volných trhů.
  • Centrální banka, která se zaměří nejen na inflaci, ale i na růst, zaměstnanost a finanční stabilitu.
  • Nahrazení protirůstových politik fiskální přísnosti prorůstovými politikami zaměřenými na investice do lidí, technologií a infrastruktury.

Mnohé v konstrukci eura je odrazem neoliberálních ekonomických doktrín, jež v době, kdy se jednotná měna rodila, měly navrch. Mělo se za to, že je nutné udržovat nízkou inflaci a že to k zajištění růstu a stability bezmála stačí, že dát centrálním bankám nezávislost je jediný způsob jak zajistit důvěru v měnovou soustavu, že nízké zadlužení a schodky zajistí ekonomické sbližování členských zemí a že jednotný trh, v němž se peníze a lidé volně pohybují, zajistí efektivitu a stabilitu.