29

Demokracie v jednadvacátém století

NEW YORK – Přijetí nedávno vydané knihy Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém stoletíve Spojených státech a dalších rozvinutých ekonomikách svědčí o rostoucím znepokojení z prohlubující se nerovnosti. Pikettyho kniha dává ještě větší váhu už tak přesvědčivým důkazům o raketově stoupajícím bohatství nejmajetnějších lidí a jejich podílu na celkových příjmech.

Pikettyho kniha navíc představuje odlišný pohled na zhruba třicetileté období, které následovalo po velké hospodářské krizi a druhé světové válce, a vnímá tuto periodu jako historickou anomálii, jejímž důvodem byla zřejmě nezvyklá sociální soudržnost, kterou mohou katastrofální události stimulovat. V oné éře rychlého hospodářského růstu byla prosperita do značné míry sdílená – pokrok zaznamenávaly všechny skupiny, přičemž skupiny na dolním konci žebříčku vykazovaly vyšší procentní zisky.

Piketty také vrhá nové světlo na „reformy“, které Ronald Reagan a Margaret Thatcherová vykreslovali v 80. letech jako motory růstu, z nichž budou mít nakonec prospěch všichni. Po jejich reformách následovaly pomalejší růst a zvýšená globální nestabilita, a pokud se nějaký růst přece jen dostavil, těžili z něj především lidé stojící vysoko na příjmovém žebříčku.

Pikettyho práce však vyvolává zásadní otázky týkající se ekonomické teorie i budoucnosti kapitalismu. Autor dokládá velká zvýšení poměru bohatství k výkonu. Podle standardní teorie by taková zvýšení byla spojena s poklesem návratnosti kapitálu a růstem mezd. Dnes se však zdá, že se návratnost kapitálu nesnížila, zatímco mzdy ano. (V USA například průměrné mzdy v posledních čtyřech desetiletích stagnovaly.)