22

Argentinský Griesafault

NEW YORK – Třicátého července neobdrželi věřitelé Argentiny půlroční splátku dluhopisů restrukturalizovaných po posledním bankrotu země v roce 2001. O několik dní dříve vložila Argentina na účet v Bank of New York Mellon částku 539 milionů dolarů. Banka však nemohla převést tyto prostředky věřitelům: americký federální soudce Thomas Griesa totiž nařídil, že Argentina nesmí vyplatit věřitele, kteří přijali restrukturalizaci, až do doby, než plně vyplatí – včetně minulých úroků – ty, kdo restrukturalizaci odmítli.

Poprvé v historii se tak stalo, že země byla ochotná a schopná zaplatit věřitelům, ale zabránil jí v tom soudce. Sdělovací prostředky to označily za argentinský default („státní bankrot“), avšak mnohem trefnější byl twitterovský hashtag #Griesafault („Griesův omyl“). Argentina plnila závazky vůči svým občanům a věřitelům, kteří akceptovali restrukturalizaci. Griesovo rozhodnutí však podněcuje lichvářské chování, ohrožuje fungování mezinárodních finančních trhů a popírá základní poučku moderního kapitalismu: insolventní dlužníci potřebují nový start.

Státní bankroty jsou běžnými úkazy, které mají mnoho příčin. V případě Argentiny započala cesta k bankrotu v roce 2001 nafukováním suverénních dluhů země v 90. letech, k němuž docházelo v kombinaci s neoliberálními hospodářskými reformami à la „washingtonský konsensus“, o nichž se věřitelé domnívali, že obohatí zemi. Experiment ztroskotal a Argentina zabředla do hluboké hospodářské a sociální krize provázené recesí, která trvala od roku 1998 do roku 2002. Na jejím konci žilo 57,5% Argentinců v chudobě a míra nezaměstnanosti se vyšplhala na 20,8%.

Argentina restrukturalizovala svůj dluh ve dvou kolech jednání: v roce 2005 a v roce 2010. Více než 92% věřitelů přistoupilo na novou dohodu a obdrželo vyměněné dluhopisy a dluhopisy indexované podle HDP. Fungovalo to dobře jak pro Argentinu, tak i pro ty, kdo na restrukturalizaci přistoupili. Ekonomika prudce rostla, takže dluhopisy indexované podle HDP se hezky vyplácely.