NEW YORK – Přetrvávající politický pat ve Spojených státech má dva významné dopady na mezinárodní měnovou soustavu. Lépe známým důsledkem je prohlubující se nejistota týkající se amerického dolaru, hlavní globální rezervní měny, a cenných papírů vydaných ministerstvem financí USA, údajně „nejbezpečnějšího“ finančního aktiva na světě. Není divu, že významní investoři do amerických vládních aktiv, Čína a Japonsko, projevili znepokojení. Řečeno prostě, v srdci globální ekonomiky je dysfunkční politický režim vyvolávající opakující se hrozby platební neschopnosti u hlavního světového rezervního aktiva.
Druhým důsledkem je další odklad reforem kvót a řízení Mezinárodního měnového fondu z roku 2010, které by zdvojnásobily příspěvky členských zemí a mírně zvýšily hlasovací sílu velkých rozvíjejících se ekonomik. Než reformu, domluvenou na summitu G20 v Soulu, schválila v prosinci 2010 Rada MMF, byla oslavována jako „historický“ průlom. Jenže bez souhlasu USA tato historie ustrnula, jelikož USA mají nad rozhodnutími MMF prakticky veto.
Hrozba platební neschopnosti USA může dost dobře skončit politickou dohodou na zvýšení dluhového stropu USA, jak se stalo už v roce 2011. Ať už to ale dopadne jakkoli, tato čerstvá epizoda dává naprosto jasně najevo, že náš globalizovaný svět si zaslouží lepší mezinárodní měnovou soustavu než současný „nesystém,“ který se vyvinul ad hoc způsobem po krachu původních brettonwoodských dohod zkraje 70. let minulého století.
NEW YORK – Přetrvávající politický pat ve Spojených státech má dva významné dopady na mezinárodní měnovou soustavu. Lépe známým důsledkem je prohlubující se nejistota týkající se amerického dolaru, hlavní globální rezervní měny, a cenných papírů vydaných ministerstvem financí USA, údajně „nejbezpečnějšího“ finančního aktiva na světě. Není divu, že významní investoři do amerických vládních aktiv, Čína a Japonsko, projevili znepokojení. Řečeno prostě, v srdci globální ekonomiky je dysfunkční politický režim vyvolávající opakující se hrozby platební neschopnosti u hlavního světového rezervního aktiva.
Druhým důsledkem je další odklad reforem kvót a řízení Mezinárodního měnového fondu z roku 2010, které by zdvojnásobily příspěvky členských zemí a mírně zvýšily hlasovací sílu velkých rozvíjejících se ekonomik. Než reformu, domluvenou na summitu G20 v Soulu, schválila v prosinci 2010 Rada MMF, byla oslavována jako „historický“ průlom. Jenže bez souhlasu USA tato historie ustrnula, jelikož USA mají nad rozhodnutími MMF prakticky veto.
Hrozba platební neschopnosti USA může dost dobře skončit politickou dohodou na zvýšení dluhového stropu USA, jak se stalo už v roce 2011. Ať už to ale dopadne jakkoli, tato čerstvá epizoda dává naprosto jasně najevo, že náš globalizovaný svět si zaslouží lepší mezinárodní měnovou soustavu než současný „nesystém,“ který se vyvinul ad hoc způsobem po krachu původních brettonwoodských dohod zkraje 70. let minulého století.