2

Blues o mistrovství světa

MEXIKO – Všeobecné mínění v Latinské Americe má za to, že spojení hospodářského růstu, zastupitelské demokracie a expanze střední třídy vehnalo region do pasti, neboť očekávání občanů rostou rychleji než schopnost vlád je naplňovat. Frustrované střední třídy společně s tradičními sektory organizují demonstrace a pouliční bouře a ve volbách odstřelují vlády, které jim nevycházejí vstříc. Málokdo však čekal, že tato vlna nespokojenosti ohrozí nejschopnějšího latinskoamerického prezidenta, Juana Manuela Santose v Kolumbii, či jednu z nejváženějších tradic – brazilskou kopanou.

Santos už čtyři roky odvážně a efektivně řídí Kolumbii. Nejenže ratifikoval dohodu o volném obchodu se Spojenými státy a vypořádal se s porušováním lidských práv za předchozích vlád, ale také neústupně prosadil důležité reformy, navzdory rozsáhlým loňským protestům studentů, učitelů, rolníků a vlastníků firem. Tamní ekonomika sice neroste tak rychle, jak by země potřebovala, ale daří se jí lépe než mnoha jiným v regionu.

Nejpodstatnější však je, že Santos svůj politický kapitál vsadil na dojednání míru a odzbrojení s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC) – mocným gerilovým uskupením (často popisovaným jako „narkogerilové“ hnutí), které v zemi už čtyři desítky let vyvolává rozvrat. Od doby, kdy byly před třemi lety na Kubě zahájeny mírové rozhovory, bylo sice dosaženo určitého pokroku, ale vyjednávání se táhla, což oponentům, jako je Santosův předchůdce Álvaro Uribe, dalo dost času k sešikování veřejného mínění proti rozhovorům.

Santosovi rivalové využili široce rozšířený odpor k amnestii pro vůdce FARC – ústupku, který by byl podstatnou složkou jakékoli dohody – a první kolo voleb proměnili v referendum o vyjednávání. Santos prohrál o téměř pět procentních bodů.