4

Profily mírotvorby

NEW YORK – Prezident John F. Kennedy před padesáti lety dokázal zdánlivě nemožné. Na vrcholu studené války pohnul dvěma supervelmocemi, Spojenými státy a Sovětským svazem, směrem k míru. Ponaučení z projevu Kennedyho schopnosti vést – jedné z nejlepších v soudobých dějinách – má přímou relevanci pro dnešek.

Líčím tento pozoruhodný příběh ve své nové knize To Move the World (Pohnout světem). Mnozí měli za to, že válka mezi dvěma supervelmocemi je nevyhnutelná. Kubánská raketová krize v říjnu 1962 vyvolala celosvětovou atmosféru strachu a pesimismu a rozhodně také přesvědčení, že USA a Sovětský svaz nelze usmířit.

Kennedy porozuměl situaci lépe. Chápal, že nebezpečné napětí z velké části vychází od zastánců tvrdé linie na obou stranách, kteří se chovali, jako by mír nebyl možný. Jejich činy na jedné straně vyvolávaly příkré reakce na straně druhé, což bylo motorem pohybu po vzestupné spirále nedůvěry, která v obou táborech utvrzovala krajní postoje.

Tehdejší „experti“ hovořili o rovnováze jaderné moci. Byli přesvědčeni, že ani jedna ze stran jaderné zbraně nepoužije, ze strachu z odvety. Kennedy si ale uvědomoval něco mnohem nebezpečnějšího: nehody, špatný odhad, blafování, provokace stoupenců tvrdé linie či taktické chyby by snadno mohly na té či oné straně vyvolat paniku. Během kubánské raketové krize se USA a Sovětský svaz dostaly nad propast jaderné války ne snad kvůli touze po takovém střetu (kromě nemnoha horkokrevných extremistů), nýbrž kvůli souslednosti mylných odhadů a tlaku ze strany zastánců tvrdého postupu.