1

Z války do práce

OXFORD – Každý konflikt má nepochybně dalekosáhlé negativní důsledky, mimo jiné i na zaměstnanost. Převažující chápání vztahu mezi konfliktem a zaměstnaností však plně nezohledňuje složitost tohoto vztahu – a tento nedostatek podkopává účinnou politiku zaměstnanosti v křehkých státech.

Konvenční názor je takový, že konflikt ničí pracovní místa. Jelikož nezaměstnanost může navíc rozdmýchat další konflikt, když nezaměstnaní mladí lidé nacházejí uplatnění a ekonomický prospěch v násilných hnutích, měla by být tvorba pracovních míst ústřední součástí politiky po konfliktu. To zní jistě logicky, avšak tyto předpoklady, jak jsem nastínila ve studii z roku 2015, nemusí být nutně zcela přesné.

Aleppo

A World Besieged

From Aleppo and North Korea to the European Commission and the Federal Reserve, the global order’s fracture points continue to deepen. Nina Khrushcheva, Stephen Roach, Nasser Saidi, and others assess the most important risks.

První předpoklad – totiž že násilné konflikty ničí pracovní místa – opomíjí skutečnost, že každý konflikt je jedinečný. Některé z nich, například občanská válka na Srí Lance v letech 2008-2009, se soustřeďují na relativně malém území, takže velká část země – a tím i její ekonomiky – zůstává nedotčená.

Dokonce ani endemické konflikty, jako jsou neustále se opakující konflikty v Kongu, nemusí mít na čistou zaměstnanost významný dopad. Pracovní místa zaniklá například ve veřejném sektoru nebo u exportérů komodit totiž může do značné míry vykompenzovat vznik nových pracovních míst ve státních i povstaleckých ozbrojených složkách, v neformální výrobě nahrazující dovoz a v nezákonných aktivitách, jako je výroba a pašování drog.

Podobně i druhý předpoklad – totiž že nezaměstnanost je významnou příčinou násilných konfliktů – opomíjí klíčové nuance. Za prvé formální sektor představuje ve většině zemí zasažených konfliktem pouhý zlomek celkové zaměstnanosti. Většina pracujících lidí působí v neformálním sektoru a často se věnuje málo prestižním, málo produktivním a špatně placeným činnostem, které mohou stejně jako nezaměstnanost vyvolávat nespokojenost a potenciálně motivovat mladé lidi k tomu, aby vstupovali do násilných hnutí.

Vzhledem k tomu pouhé zvýšení zaměstnanosti ve formálním sektoru nestačí, pokud zároveň nezlepší situaci mladých lidí pracujících v nízkopříjmovém neformálním sektoru. Postkonfliktní politiky zaměstnanosti přesto téměř vždy neformální sektor zanedbávají. Ještě horší je, že nové regulace – například zákaz komerční cyklistiky ve Freetownu v Sieře Leone – někdy blokují produktivní neformální činnosti prováděné mladými lidmi.

Avšak ani zaměření na neformální sektor nestačí, neboť výzkum ukázal, že chudoba a marginalizace samy o sobě konflikt nevyvolají. Kdyby tomu tak bylo, zažívala by většina chudých zemí po většinu času konflikt. Což zdaleka neplatí.

K násilnému konfliktu dochází v situaci, kdy mají lídři motivaci mobilizovat pro něj své stoupence. Tato motivace může pramenit z řady různých zdrojů, přičemž mezi nejběžnější patří odstavení od moci. V takovém případě lídři mobilizují stoupence tím, že apelují na nějakou společnou identitu – v případě současných blízkovýchodních konfliktů například na náboženství, u mnoha afrických konfliktů zase na etnický původ.

K tomu, aby nastala mobilizace, je samozřejmě zapotřebí víc než jen společná identita. Lidé obecně reagují pouze tehdy, pokud už cítí nějaké křivdy – zejména pokud mají pocit, že jejich skupina čelí diskriminaci v přístupu ke zdrojům a pracovním místům. V tomto smyslu je zaměstnanost důležitá, ale nezáleží ani tak na absolutní úrovni zaměstnanosti jako spíše na rozprostření kvalitních pracovních míst mezi náboženskými či etnickými skupinami.

Jinými slovy platí, že pouhé vytvoření většího počtu pracovních míst bez ohledu na jejich alokaci ještě nemusí uvolnit napětí; pokud nerovnováhy přetrvávají, může tvorba pracovních míst situaci ještě zhoršit. Přesto postkonfliktní politika zaměstnanosti téměř vždy zanedbává takzvané „horizontální nerovnosti“. Politika zaměstnanosti například jen málo snížila silné regionální nerovnováhy a diskriminaci uvnitř regionů, které přetrvaly v Bosně a Hercegovině po tamní válce v 90. letech.

Vzhledem k těmto selháním není nijak překvapivé, že čisté efekty politik zaměstnanosti jsou často velmi malé v poměru k velikosti problému. V Kosovu i v Bosně a Hercegovině se tvorba pracovních míst pokládala za stěžejní prvek postkonfliktního mírového úsilí. Přesto v Kosovu šest let po skončení války činila nezaměstnanost 45%. V Bosně zase nové programy vytvořily jen 8300 pracovních míst, zatímco demobilizováno bylo 450 000 vojáků; ještě 20 let po skončení konfliktu tam míra nezaměstnanosti dosahovala 44% .

Existuje jeden příklad úspěšné politiky zaměstnanosti po krizi. Nepálská vláda se po občanské válce snažila rozšířit příležitosti v neformálním sektoru a zavedla programy orientované na budování infrastruktury, poskytování mikroúvěrů a zajišťování technologické pomoci se zaměřením na nejdeprivovanější regiony a kasty.

Protože si navíc uvědomovala, jakou roli sehrály při rozdmýchání konfliktu etnická i kastovní napětí a diskriminace, uzpůsobila plány zaměstnanosti konkrétně pro venkovské oblasti podle zásad použitých v indickém plánu zaměstnanosti, přičemž zaručila 100 dní práce pro každou domácnost. Tyto programy měly podporu nepálské vlády i vnějších dárců a zaměřovaly se na chudší regiony a vesnice (a uvnitř nich pak na nejchudší kasty).

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Období bezprostředně po konfliktu je vždy choulostivé. Lídři musí této doby maximálně využít a zajistit, aby každá jimi přijatá politika byla co nejefektivnější. Pokud jde o zaměstnanost, znamená to formulovat takové programy, které odrážejí, jak lidé skutečně tráví svůj pracovní život, a řeší skutečné křivdy vyvolávající napětí. Jinak riskují, ne-li přímo podněcují opětovné sklouznutí k organizovanému násilí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.