2

Proč by měla ECB nakupovat u Američanů

CAMBRIDGE – Evropská centrální banka potřebuje dále zmírnit měnovou politiku. Inflace na úrovni celé eurozóny dosahuje 0,8%, což je pod cílem „blízkým 2%“, a ve většině zemí přetrvává vysoká nezaměstnanost. V současných podmínkách je pro země na okraji eurozóny obtížné snížit náklady na mezinárodně konkurenceschopnou úroveň, jak by potřebovaly. Je-li inflace v eurozóně jako celku nižší než 1%, pak jsou země na jejím okraji odsouzeny k bolestné deflaci.

Otázka zní, jak může ECB svou politiku zmírnit, když se krátkodobé úrokové sazby již nyní blíží nule. Většina diskusí v Evropě se točí kolem návrhů na zavedení kvantitativního uvolňování (QE), kteroužto cestou se již vydaly americký Federální rezervní systém a japonská centrální banka. Znamenalo by to rozšířit měnovou nabídku nákupy vládních dluhopisů členských zemí – realizoval by se tak plán „přímých měnových transakcí“, který prezident ECB Mario Draghi avizoval v srpnu 2012 uprostřed sílící nejistoty ohledně budoucnosti eura (ale který se od té doby nepoužil).

Pro ECB by však kvantitativní uvolňování znamenalo problém, s nímž se Fed ani jiné centrální banky nepotýkají. Eurozóna nemá žádný centrálně vydávaný a obchodovaný eurobond, který by centrální banka mohla nakupovat. (A čas na vytvoření takového dluhopisu zatím nenastal.) Nákupem dluhopisů členských zemí by přitom ECB implicitně zaujímala stanoviska k jejich individuální úvěrové schopnosti.

U věřitelských států eurozóny se tato myšlenka netěší oblibě. V Německu se nákupy dluhopisů vydaných Řeckem a dalšími zeměmi z okraje eurozóny všeobecně pokládají za formu měnového financování rozmařilých vlád, což je v rozporu s úmluvou, na jejímž základě byla ECB založena. Německý ústavní soud se domnívá, že plán přímých měnových transakcí překračuje mandát ECB, byť soud dočasně přehodil tento horký politický brambor na Evropský soudní dvůr.