0

Praxe cílování na rozvíjejících se trzích

ISTANBUL – Centrální bankéři chtějí jen několik věcí. Ve snaze jich dosáhnout se zpravidla snaží postrčit inflační očekávání, demonstrovat transparentnost měnové politiky a pro svou instituci získat věrohodnost. Aby dali jasně a zřetelně najevo své záměry, mohou stanovit explicitní rozpětí cíle ve smyslu konkrétní ekonomické proměnné, vyhlásit pro určitou proměnnou prognózu anebo předložit výhledové vodítko určením prahové hodnoty, jíž musí být dosaženo, než se změní úrokové sazby.

Jenže která ekonomická proměnná by to měla být? Přední vyspělé země v 80. letech zkoušely peněžní nabídku. Když monetaristický přístup selhal, některé přešly na cílování míry inflace. Opakovaně ale své cíle míjely.

Až do měnových krachů v 90. letech měly rozvíjející se a rozvojové země sklon cílovat své směnné kurzy. Mnohé pak přešly na inflační cíle; zhusta však tyto cíle míjejí ještě častěji než vyspělé země.

Problém těchto přístupů k cílování měnové politiky tkví v tom, že ačkoliv určitý číselně vyjádřený cíl může být v okamžiku stanovení rozumný, následné neočekávané události často život s ním komplikují. Měnové orgány pak stojí před nelehkou volbou mezi porušením vyhlášeného cíle, a tedy podemíláním věrohodnosti, která byla smyslem vynaloženého úsilí, a stanovením příliš přísné či příliš uvolněné politiky, a tedy způsobením zbytečné újmy ekonomice.