1

Francouzská léčba

PAŘÍŽ – Francie je po celém světě všeobecně pokládána za zemi, která se nedokázala sžít s globalizací ani modernizovat svůj hospodářský a sociální model. I její občané se k budoucnosti země stavějí pesimističtěji než v předchozích desetiletích. Otázka tedy zní: dokážou Francouzi vytyčit cestu vpřed, rozptýlit současné chmury a opět dosáhnout prosperity?

Výchozím bodem musí být jasná diagnóza. V porovnání se zeměmi, které se před 25 lety těšily podobné úrovni rozvoje, podává Francie horší ekonomický výkon. Tato propast není hluboká – o šest procentních bodů nižší HDP na obyvatele –, avšak jde o natolik znepokojivý trend, že volá po korekci. Nezaměstnanost navíc zůstává hanebně vysoká. A přestože některé sociální ukazatele související se zdravotnictvím, příjmovou nerovností a prevencí chudoby řadí Francii na vyšší příčky, cenou za tento výkon je setrvalý růst veřejných výdajů a dluhu.

Příčinou uvedeného stavu není nedostatek potenciálu francouzské ekonomiky. Ta má jistě své slabiny – relativně tenkou vrstvu středně velkých firem, hašteřivé pracovní vztahy či neefektivitu veřejného sektoru, abychom jmenovali alespoň několik základních nedostatků. Zároveň však Francie může stavět na pozoruhodných aktivech: její občané v produktivním věku jsou mnohem vzdělanější než před čtvrtstoletím, obyvatelstvo je mladší než ve většině sousedních států, v zemi sídlí více globálních firemních „šampionů“ než v Německu či Velké Británii a její infrastruktura je vynikající. Bilance aktiv a pasiv tedy k ponuré náladě neopravňuje.

Příčiny francouzské sklíčenosti leží někde jinde. Tak například se země staví příliš nejistě k vlastním základním preferencím. Francouzská společnost je rozpolcená v otázkách své identity, budoucího směřování svého sociálního modelu, svého postoje ke globalizaci, svého postoje k Evropě – a ve stále větší míře také v otázce hospodářského růstu jako takového.