TOKIO – K revolucím, jak se často tvrdí, nedochází, když jsou lidé zoufalí. Propukají v dobách rostoucích očekávání. Možná že právě proto tak často končí zklamáním. Nenaplní se očekávání, obvykle od počátku nadsazená, což vyvolává rozhořčení, deziluzi a často projevy děsivého násilí.
Výměna japonské vlády v roce 2009, kdy Demokratická strana Japonska (DSJ) prolomila téměř nepřerušený mocenský monopol, jemuž se Liberálně demokratická strana (LDS) těšila od roku 1955, nebyla revolucí. Spíš tak jako volba prvního černošského prezidenta Spojených států překypovala všeobecnými očekáváními, neboť slibovala zásadní odklon od minulosti.
V Japonsku to platilo ještě víc než v USA. DSJ nejenže k moci přivedla mnoho nových tváří, ale chystala se změnit podstatu japonské politiky. Nakonec se Japonsko mělo stát plně funkční demokracií, nikoli faktickým státem jedné strany, řízeným byrokraty.
TOKIO – K revolucím, jak se často tvrdí, nedochází, když jsou lidé zoufalí. Propukají v dobách rostoucích očekávání. Možná že právě proto tak často končí zklamáním. Nenaplní se očekávání, obvykle od počátku nadsazená, což vyvolává rozhořčení, deziluzi a často projevy děsivého násilí.
Výměna japonské vlády v roce 2009, kdy Demokratická strana Japonska (DSJ) prolomila téměř nepřerušený mocenský monopol, jemuž se Liberálně demokratická strana (LDS) těšila od roku 1955, nebyla revolucí. Spíš tak jako volba prvního černošského prezidenta Spojených států překypovala všeobecnými očekáváními, neboť slibovala zásadní odklon od minulosti.
V Japonsku to platilo ještě víc než v USA. DSJ nejenže k moci přivedla mnoho nových tváří, ale chystala se změnit podstatu japonské politiky. Nakonec se Japonsko mělo stát plně funkční demokracií, nikoli faktickým státem jedné strany, řízeným byrokraty.