TOKIO – Blížící se 70. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce vyvolalo velké diskuse – a nářky – ohledně navracejících se historických sporů ve východní Asii. Nedávná napětí v regionu však mohou částečně odrážet absenci pokroku v jiné, dosud přehlížené oblasti: totiž v oblasti reformy japonské ústavy. Navzdory bezmocnosti, kterou tak dramaticky obnažilo stětí dvou japonských rukojmích Islámským státem, Japonsko až dosud neschválilo ani jeden dodatek „mírové ústavy“, kterou mu v roce 1947 předepsaly americké okupační jednotky.
Na první pohled to nemusí být vůbec překvapivé. Ústava koneckonců sloužila důležitému cíli: díky zajištění, že Japonsko nebude do budoucna představovat vojenskou hrozbu, se země konečně mohla zbavit zahraniční okupace a usilovat o obnovu a demokratizaci. Stojí však za zamyšlení, že v roce 1949 přijalo za podobných okolností ústavu schválenou spojenci také Německo, které v ní však od té doby provedlo desítky úprav.
Ba co víc, zatímco původní německá ústava neboli doslova „základní zákon“ schvalovala použití vojenské síly v sebeobraně nebo v rámci kolektivní bezpečnostní dohody, japonská ústava si vymiňovala úplné a trvalé zřeknutí se „hrozby či použití síly jako prostředku řešení mezinárodních sporů“. Japonsko je jedinou zemí na světě, která je vázaná takovými omezeními – zavedenými nejen proto, aby se předešlo militaristickému oživení, ale i v zájmu potrestání Japonska za politiku jeho válečné vlády. Pokračující dodržování těchto omezení je ovšem nerealistické.
TOKIO – Blížící se 70. výročí porážky Japonska ve druhé světové válce vyvolalo velké diskuse – a nářky – ohledně navracejících se historických sporů ve východní Asii. Nedávná napětí v regionu však mohou částečně odrážet absenci pokroku v jiné, dosud přehlížené oblasti: totiž v oblasti reformy japonské ústavy. Navzdory bezmocnosti, kterou tak dramaticky obnažilo stětí dvou japonských rukojmích Islámským státem, Japonsko až dosud neschválilo ani jeden dodatek „mírové ústavy“, kterou mu v roce 1947 předepsaly americké okupační jednotky.
Na první pohled to nemusí být vůbec překvapivé. Ústava koneckonců sloužila důležitému cíli: díky zajištění, že Japonsko nebude do budoucna představovat vojenskou hrozbu, se země konečně mohla zbavit zahraniční okupace a usilovat o obnovu a demokratizaci. Stojí však za zamyšlení, že v roce 1949 přijalo za podobných okolností ústavu schválenou spojenci také Německo, které v ní však od té doby provedlo desítky úprav.
Ba co víc, zatímco původní německá ústava neboli doslova „základní zákon“ schvalovala použití vojenské síly v sebeobraně nebo v rámci kolektivní bezpečnostní dohody, japonská ústava si vymiňovala úplné a trvalé zřeknutí se „hrozby či použití síly jako prostředku řešení mezinárodních sporů“. Japonsko je jedinou zemí na světě, která je vázaná takovými omezeními – zavedenými nejen proto, aby se předešlo militaristickému oživení, ale i v zájmu potrestání Japonska za politiku jeho válečné vlády. Pokračující dodržování těchto omezení je ovšem nerealistické.