12

Dlouhá krátkodobost

BERKELEY – Před rokem 2008 jsem studenty učil, že Spojené státy jsou flexibilní ekonomika. Měly jak zaměstnavatele ochotné riskovat a najímat lidi, když viděli nezaměstnané, kteří budou produktivní, tak pracující ochotné skočit po příležitosti nebo zkusit něco nového, aby získali práci. Jak se šéfové firem a podnikatelé chápali nových příležitostí, nabídka si vytvářela svou vlastní poptávku.

Ano, říkával jsem, že negativní šoky ve výdajích by mohly vyvolat vznik masové nezaměstnanosti a nevyužitých kapacit, ale že jejich účinky by se omezily na jeden, dva, nanejvýš tři roky. A že každý rok poté, co skončí prvotní propad, si ekonomika USA získá zpět zhruba 40 % prostoru mezi aktuální situací a potenciálem plné zaměstnanosti.

Oblast keynesiánského (a monetaristického) krátkodobého horizontu, říkal jsem, je 0-2 roky. Při analýze událostí v horizontu 3-7 let člověk mohl bezpečně předpokládat „klasický“ model: ekonomika se vrátí k plné zaměstnanosti, zatímco změny politik a ekonomického prostředí promění rozložení, leč ne výši výdajů, produkce a zaměstnanosti. Období nad sedm let bylo doménou hospodářského růstu a ekonomických institucí.

To vše se teď ukázalo jako chybné, přinejmenším v současnosti, ne-li v minulosti či budoucnosti. Japonsko od počátku 90. let slouží jako zřetelný důkaz, že krátkodobé období může trvat desítky let a nemusí po něm následovat návrat ke starému normálu, ale přechod k novému, v němž krátkodobá keynesiánská ekonomická deprese vrhá dlouhý stín. Dění, jehož jsme svědky od roku 2008, dokládá, že Japonsko není výjimkou.