Více než deset let panoval v Itálii politický systém dvou velkých stran. Voliči si mohli vybrat mezi levicovou a pravicovou koalicí. Ti, které zklamala stávající vláda, mohli dát hlasy opozici. A existence životaschopné alternativy měla na politiky usměrňující vliv: nikoliv náhodou setrvala vláda Silvia Berlusconiho u moci celé volební období.
To ostře kontrastuje s italskou politickou tradicí. Během celé poválečné éry až do počátku 90. let přežívaly italské vlády v průměru méně než rok. Voliči si nebyli schopni vybrat mezi stávajícím kabinetem a opozicí, protože v koalici neustále působily tytéž středové strany. Vládní krize byly pouze příležitostí, jak přeskupit klíčové vládní funkce nebo změnit stranickou frakci premiéra.
Dnes ovšem existuje vysoké riziko, že se italští politici vrátí ke starým zvyklostem. Ve světle nevraživosti mezi Romanem Prodim a Silviem Berlusconim během předvolební kampaně se to může zdát zvláštní, avšak tato nevraživost odrážela personalizaci politiky, jíž dosáhl Berlusconi, a také jeden institucionální rys, který Berlusconi zrušil. Jedním z posledních činů jeho vlády totiž bylo nahrazení většinového volebního systému zavedeného v roce 1993 systémem poměrným. Nová volební pravidla mění motivaci politiků a mohla by přivodit návrat k proměnlivým koalicím a nestabilním vládám. Tento proces by se ještě uspíšil v případě, že by se sám Berlusconi – což je pravděpodobné – v nadcházejícím volebním období z politiky stáhl.
Více než deset let panoval v Itálii politický systém dvou velkých stran. Voliči si mohli vybrat mezi levicovou a pravicovou koalicí. Ti, které zklamala stávající vláda, mohli dát hlasy opozici. A existence životaschopné alternativy měla na politiky usměrňující vliv: nikoliv náhodou setrvala vláda Silvia Berlusconiho u moci celé volební období.
To ostře kontrastuje s italskou politickou tradicí. Během celé poválečné éry až do počátku 90. let přežívaly italské vlády v průměru méně než rok. Voliči si nebyli schopni vybrat mezi stávajícím kabinetem a opozicí, protože v koalici neustále působily tytéž středové strany. Vládní krize byly pouze příležitostí, jak přeskupit klíčové vládní funkce nebo změnit stranickou frakci premiéra.
Dnes ovšem existuje vysoké riziko, že se italští politici vrátí ke starým zvyklostem. Ve světle nevraživosti mezi Romanem Prodim a Silviem Berlusconim během předvolební kampaně se to může zdát zvláštní, avšak tato nevraživost odrážela personalizaci politiky, jíž dosáhl Berlusconi, a také jeden institucionální rys, který Berlusconi zrušil. Jedním z posledních činů jeho vlády totiž bylo nahrazení většinového volebního systému zavedeného v roce 1993 systémem poměrným. Nová volební pravidla mění motivaci politiků a mohla by přivodit návrat k proměnlivým koalicím a nestabilním vládám. Tento proces by se ještě uspíšil v případě, že by se sám Berlusconi – což je pravděpodobné – v nadcházejícím volebním období z politiky stáhl.