6

O co se hraje v italském referendu

MILÁN – Za posledních 68 let se v Itálii konalo 17 parlamentních voleb a několik referend. Jen třikrát se však italské hlasování dostalo do centra mezinárodní pozornosti: v roce 1948, kdy se země rozhodovala mezi Západem a komunismem, v roce 1976, kdy voliče čekala obdobná volba mezi křesťanskými demokraty a „eurokomunismem“ Enrika Berlinguera, a dnes, kdy se schyluje k referendu o ústavních reformách.

Blížící se hlasování může mít obrovské dopady. Premiér Matteo Renzi vsadil na výsledek referenda svou politickou budoucnost, když se zavázal, že v případě odmítnutí reforem odstoupí z funkce (i když to neudělá hned). Takový výsledek by nenapravitelně poškodil rovněž středolevou vládní koalici: Renziho Demokratickou stranu (PD) už dnes rozkládají vnitřní spory o reformy. Je docela možné, že se straně nevyhne rozštěpení ani v případě, kdy hlasování dopadne podle premiérova přání.

Renziho porážka bude interpretována jako vítězství dvou hlavních italských populistických stran: Ligy Severu a většího Hnutí pěti hvězd, v jehož čele stojí komik Beppe Grillo. Tyto dvě strany neuzavřely spojenectví, ale obě se vezou na vlně odporu proti establishmentu a snahy léčit problémy Itálie pomocí „národních řešení“ – počínaje návratem k italské liře.

V případě Renziho porážky mohou Liga Severu a Hnutí pěti hvězd spojit síly, podpořit novou vládu a uspořádat nové referendum – tentokrát o euru. Pokud se Itálie jakožto jeden z největších veřejných dlužníků na světě rozhodne, že se vydá vlastní cestou, mohla by tím zasadit smrtelnou ránu celému evropskému projektu. V éře Donalda Trumpa a brexitu není takový výsledek ani zdaleka nemyslitelný.