6

O co se hraje v italském referendu

MILÁN – Za posledních 68 let se v Itálii konalo 17 parlamentních voleb a několik referend. Jen třikrát se však italské hlasování dostalo do centra mezinárodní pozornosti: v roce 1948, kdy se země rozhodovala mezi Západem a komunismem, v roce 1976, kdy voliče čekala obdobná volba mezi křesťanskými demokraty a „eurokomunismem“ Enrika Berlinguera, a dnes, kdy se schyluje k referendu o ústavních reformách.

Blížící se hlasování může mít obrovské dopady. Premiér Matteo Renzi vsadil na výsledek referenda svou politickou budoucnost, když se zavázal, že v případě odmítnutí reforem odstoupí z funkce (i když to neudělá hned). Takový výsledek by nenapravitelně poškodil rovněž středolevou vládní koalici: Renziho Demokratickou stranu (PD) už dnes rozkládají vnitřní spory o reformy. Je docela možné, že se straně nevyhne rozštěpení ani v případě, kdy hlasování dopadne podle premiérova přání.

 1972 Hoover Dam

Trump and the End of the West?

As the US president-elect fills his administration, the direction of American policy is coming into focus. Project Syndicate contributors interpret what’s on the horizon.

Renziho porážka bude interpretována jako vítězství dvou hlavních italských populistických stran: Ligy Severu a většího Hnutí pěti hvězd, v jehož čele stojí komik Beppe Grillo. Tyto dvě strany neuzavřely spojenectví, ale obě se vezou na vlně odporu proti establishmentu a snahy léčit problémy Itálie pomocí „národních řešení“ – počínaje návratem k italské liře.

V případě Renziho porážky mohou Liga Severu a Hnutí pěti hvězd spojit síly, podpořit novou vládu a uspořádat nové referendum – tentokrát o euru. Pokud se Itálie jakožto jeden z největších veřejných dlužníků na světě rozhodne, že se vydá vlastní cestou, mohla by tím zasadit smrtelnou ránu celému evropskému projektu. V éře Donalda Trumpa a brexitu není takový výsledek ani zdaleka nemyslitelný.

V referendu bude v sázce docela mnoho, avšak o osudu Evropy by rozhodovat nemělo. Italové budou hlasovat o tom, zda připraví Senát (horní komoru parlamentu) o dvě třetiny členů a velkou část legislativních pravomocí, čímž z něj udělají pouhé diskusní fórum podobné druhé komoře německého Bundesratu, a zda převedou část pravomocí regionů zpět na ústřední vládu.

O takových změnách se diskutuje už 30 let. Z této strnulosti by Renzi mohl těžit, pokud voliči dospějí k závěru, že by neměli promrhat tak vzácnou příležitost učinit něco pro reformu zkostnatělého systému. Prezident Sergio Mattarella je nestranný, ale osobně by preferoval, kdyby se reformy uskutečnily. Rovněž jeho předchůdce Giorgio Napolitano patří k silným příznivcům reforem, které by podle něj byly „skvělou zprávou pro Itálii“.

Reformy však také narážejí na tuhý odpor. Některým státním institucím se nelíbí představa, že by měly převést další pravomoci na výkonnou složku; například smírčí soudci se obávají ztráty rozsáhlých a nekontrolovaných pravomocí. A pak jsou zde noví populisté, milovníci starých pořádků z Demokratické strany a spousta dalších zástupců establishmentu včetně několika bývalých členů ústavního soudu, kteří se obecně bojí změn. Proti reformám se staví také bývalý premiér a věčný oportunista Silvio Berlusconi.

Opozice jako obvykle notně těží ze svého jednoduchého poselství voličům. Hlasovat „ne“ znamená hlasovat proti „systému“ se vší jeho korupcí. Kdo by nebyl proti korupci? Když se k tomu přidá sílící euroskepticismus, je výsledkem opojný politický lektvar. Podle průzkumů veřejného mínění dnes mají odpůrci reforem většinu 5-6 procent, přičemž 20% voličů dosud není rozhodnutých.

Budou-li po referendu následovat parlamentní volby, Grillo v nich svede těsný souboj o vítězství s Renziho PD. Vzhledem k obrovské prémii, kterou nový italský volební zákon poskytuje vítězi voleb (Renzi si byl jistý, že z ní bude mít prospěch on), je taková vyhlídka vskutku děsivá.

Grillo – podobně jako Matteo Salvini z Ligy Severu – má nevelké politické zkušenosti, chabé znalosti evropských dějin, málo vytříbených argumentů a nulovou vizi budoucnosti. Z italských problémů, jako je vršící se veřejný dluh, který dnes dosahuje 132% HDP, viní Evropu. A dává nesplnitelné sliby, například garantovaný příjem pro všechny občany bez jiných zdrojů obživy.

O tom, že podobné dary mohou být veskrze pochybné, přinesl důkaz už vrcholný populista Juan Perón, jenž použil podobnou taktiku v Argentině. Navíc to není jediná argentinská chyba, kterou se Grillo dost možná chystá zopakovat. Podporuje také argentinský model řešení dluhu faktickým vyhlášením státního bankrotu. Je to natolik absurdní představa – Itálie nikdy státní bankrot nevyhlásila, třebaže se za Mussoliniho snažila „jít vlastní cestou“, ovšemže s katastrofálními výsledky –, až si člověk klade otázku, zda je Grillo schopen rozlišovat mezi politikou a komedií.

Fake news or real views Learn More

Stejně jako ve Velké Británii a Spojených státech je i v dnešní Itálii kouzelným slůvkem změna. Nikdo nechce být proti změně. Odpor vůči reformám se raději interpretuje jako podpora lepších reforem. Neměňte jen ústavu, nabádají odpůrci současného návrhu: změňte všechno! Jenže změna všeho může být stejně jako ve skvělém románu Il Gattopardo (Gepard) Giuseppeho Tomasi di Lampedusy pouze jiným způsobem, jak ponechat všechno při starém. A to je to poslední, co Itálie potřebuje.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.