Gerhard Schröder zůstane německým kancléřem, ale jeho většina v parlamentu výrazně zeštíhlela. Jeho sociální demokraté (SDP) získali 38,5 procent hlasů, stejně jako křesťanští demokraté (CDU/CSU) jeho protikandidáta Edmunda Stoibera. Hlavním důvodem Schröderova vítězství je to, že jeho koaliční partner, Strana zelených, posílil o trochu více než Svobodní demokraté (FPD), kteří by jinak téměř určitě vytvořili středopravicovou vládu s CDU/CSU.
Panna nebo orel? Vypadá to, jako by se němečtí voliči nedokázali rozhodnout a hodili si mincí. V důsledku toho SPD oslabila a SDU/CSU posílila - a teď nikdo neví, co většina Němců vlastně chce. Zatímco parlamentní většiny v dalších členských zemích EU jako Británie, Francie, Itálie či Spanělsko jsou na první pohled jasné, v Německu je to jinak. Jako by to svědčilo o jeho duševním rozpoložení: je zablokované. Volební výsledky tuto paralýzu dost možná zafixovaly na celé volební období nového parlamentu (2002-2006).
Tento výsledek už předznamenaly předchozí volby. V nich šlo o všechno možné, jen ne o skutečné a naléhavé problémy Německa. Schröder, který ještě v srpnu rozhodně na vítěze nevypadal, se zoufale snažil zbavovat se všech pro něj nebezpečných témat - konkrétně nízkého růstu a vysoké nezaměstnanosti. Nakonec se mu to podařilo, když ve své kampani finišoval na protiamerické notě a prohlašoval, že za jeho kancléřství Německo nikdy nepodpoří použití síly proti Iráku i kdyby vojenskou akci posvětila OSN.
Gerhard Schröder zůstane německým kancléřem, ale jeho většina v parlamentu výrazně zeštíhlela. Jeho sociální demokraté (SDP) získali 38,5 procent hlasů, stejně jako křesťanští demokraté (CDU/CSU) jeho protikandidáta Edmunda Stoibera. Hlavním důvodem Schröderova vítězství je to, že jeho koaliční partner, Strana zelených, posílil o trochu více než Svobodní demokraté (FPD), kteří by jinak téměř určitě vytvořili středopravicovou vládu s CDU/CSU.
Panna nebo orel? Vypadá to, jako by se němečtí voliči nedokázali rozhodnout a hodili si mincí. V důsledku toho SPD oslabila a SDU/CSU posílila - a teď nikdo neví, co většina Němců vlastně chce. Zatímco parlamentní většiny v dalších členských zemích EU jako Británie, Francie, Itálie či Spanělsko jsou na první pohled jasné, v Německu je to jinak. Jako by to svědčilo o jeho duševním rozpoložení: je zablokované. Volební výsledky tuto paralýzu dost možná zafixovaly na celé volební období nového parlamentu (2002-2006).
Tento výsledek už předznamenaly předchozí volby. V nich šlo o všechno možné, jen ne o skutečné a naléhavé problémy Německa. Schröder, který ještě v srpnu rozhodně na vítěze nevypadal, se zoufale snažil zbavovat se všech pro něj nebezpečných témat - konkrétně nízkého růstu a vysoké nezaměstnanosti. Nakonec se mu to podařilo, když ve své kampani finišoval na protiamerické notě a prohlašoval, že za jeho kancléřství Německo nikdy nepodpoří použití síly proti Iráku i kdyby vojenskou akci posvětila OSN.