37

Žlutou hvězdu pro Židovský stát?

PAŘÍŽ – Svět v poslední době zaznamenal rychlý sled snah delegitimizovat Izrael. Výkonný ředitel francouzské telekomunikační společnosti Orange tento měsíc na tiskové konferenci v Káhiře vyslovil přání dát sbohem americkému partnerovi, který je příliš úzce spjatý s Izraelem. V květnu se Palestinci pokusili o vyloučení izraelské fotbalové federace z FIFA. Britský Národní svaz studentů zase nedávno přijal usnesení podporující bojkot a sankce proti Izraeli.

Ve Spojených státech a v Evropě zároveň sílí kampaň za zákaz izraelských výrobků. A řada interpretů si po vzoru Briana Ena, Elvise Costella, Vanessy Paradis, Rogera Waterse a dalších nahlas klade otázku, zda vystoupit či nevystoupit v „okupované Palestině“.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Žádný z těchto dějů nemá sám o sobě velký význam. Dohromady ale vytvářejí určité klima – a možná znamenají přelom.

Nejedná se o náhodu. Původ všech těchto událostí poslední doby lze vystopovat, více či méně přímo, až ke globálnímu hnutí Bojkot, deinvestice a sankce (BDS), jež v roce 2005 založilo 171 palestinských nevládních organizací. Dávají nám tak dobrou příležitost připomenout těm, kdo tuto kampaň podporují, její pravou podstatu.

BDS má být celosvětové hnutí občanské společnosti ztělesňující úctu k zákonu, demokracii a lidským právům. Je-li to pravda, proč si bere na mušku jedinou zemi v regionu, která byla na těchto hodnotách založena a která jim, v dobrém i ve zlém – navzdory téměř 70 let trvajícímu stavu války se sousedy –, zůstává v zásadě věrná? Čím to, že tito zásadoví humanisté dosud neměli vůbec co říct ke zhruba 200 000 obětí syrského prezidenta Bašára al-Asada, zločinům Islámského státu či rozsáhlým deportacím křesťanů z plání Ninive, abychom jmenovali jen několik současných problémů?

BDS je hnutí namířené „proti apartheidu,“ slyšíme v odpověď, a navazuje na metody a ducha Nelsona Mandely z Jižní Afriky. To zní skvěle. Jenže znovu vyvstává otázka, proč ta soustředěnost na Izrael. Vzhledem k tamní multietnické politice i společnosti – směsi lidí ze západu i východu Evropy, Američanů i Rusů, Etiopanů a Turků, Kurdů, Íránců a Arabů (17 jich sedí v Knesetu) – je Izrael přesným opakem státu opřeného o apartheid.

Naproti tomu v Kataru, jehož nadace (společně se saúdskými think tanky) zajišťují většinu financí hnutí BDS, tvoří 95 % pracovní síly občané jiných asijských států, kteří pracují za téměř otrockých podmínek v systému kafála, který je blízkým bratrancem apartheidu.

Cílem je možná donutit Izrael k uzavření mírové dohody s Palestinci, za což jistá úslužnost vůči Kataru určitě stojí. V takovém případě se ovšem jedná o zvláštní mírotvornou strategii, která vyvíjí tlak jen na jednu ze znesvářených stran a namísto podání ruky mnoha Izraelcům, kteří upřednostňují jednání, zavádí kolektivní trest v podobě vyloučení ze společenství národů.

Na skutečný mír existuje jediný recept a všichni jej znají. Tímto receptem, vetknutým do Dohod z Osla, je řešení dvou států. Stačí si ale přečíst prohlášení Umara Barghútího, Alího Abú Nímá a dalších propagátorů hnutí BDS, abychom pochopili, že takové řešení nechtějí. Dávají přednost „řešení jednoho státu“ (termín Abú Nímá) – samozřejmě pod palestinskou vlajkou.

Je to pouhý detail, který lze bez rizika přehlížet, jelikož BDS se zaměřuje „pouze“ na okupovaná teritoria, židovské osady, které se tam staví, a zboží, jež osadníci vyrábějí? To je další lstivá past.

I tady si stačí přečíst zakládací prohlášení hnutí z 9. července 2005, které stanovuje, že jedním ze „tří cílů“ je „ochránit… práva palestinských uprchlíků na návrat do svých domovů a ke svým nemovitostem, jak uvádí rezoluce OSN č. 194“. To by fakticky i právně znamenalo, že na těchto územích vznikne nová arabská země, u níž bychom se mohli spolehnout, že projde, stručně řečeno, etnickým čištěním, které zajistí, že bude judenfrei.

Konečně si nemohu odpustit připomínku pro ty, jejichž paměť je stejně děravá jako jejich myšlení: myšlenka bojkotu Izraele není tak nová, jak se zdá. Ve skutečnosti je starší než Židovský stát, neboť 2. prosince 1945 vzešla z rozhodnutí Arabské ligy, která pak neotálela ani minutu, když o toto rozhodnutí opřela odmítnutí rezoluce OSN o vzniku dvou států. K podporovatelům této geniální myšlenky patřili nacističtí váleční zločinci, kteří se usadili v Sýrii a Egyptě, kde své nové pány poučili, jak označit židovské obchody a podniky.

Srovnání není argument a význam sloganu netkví jen v jeho rodokmenu. Slova ale mají své dějiny. Stejně jako debaty. A je lepší takovou historii znát, chceme-li se vyhnout opakování jejích neošklivějších scén.

Pravda je taková, že hnutí BDS není nic víc než zlovolná karikatura snah namířených proti totalitě a apartheidu. Jedná se o kampaň, jejíž strůjci nemají jiný zájem než diskriminovat, delegitimizovat a očernit Izrael, který v jejich myšlení nikdy nepřestal nosit žlutou hvězdu.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

Aktivistům dobré vůle, kteří naletěli falešným vyobrazením hnutí, bych řekl pouze to, že existuje příliš mnoho vznešených cílů, které potřebují pomoc, než aby se člověk nechal zatáhnout do služeb pochybné kampaně. K takovým záslužným snahám patří boj proti džihádistickým katům, záchrana žen a dívek zotročených Boko Haram, obrana ohrožených křesťanů a arabských demokratů na Blízkém východě a samozřejmě snaha dospět ke spravedlivému míru mezi Izraelci a Palestinci.

Z angličtiny přeložil David Daduč