3

Ostrovy izolace

PAŘÍŽ – Japonci a Britové se možná zdají velmi odlišní, ale bližší pohled na tyto dva ostrovní národy odhaluje něco, co vypadá jako paralelní osud. Vzhledem k jejich odvěkým imperiálním ambicím a všeobecné nechuti k velkým kontinentům, od nichž je dělí jen nejužší moře, jsou Britové i Japonci náchylní vůči sirénám izolacionismu. Bohužel se zdá, že oba národy dnes tomuto nebezpečnému pokušení podléhají.

Možná je zeměpisná poloha osudem. Britové a Japonci mají jako ostrované velmi opatrné vztahy se svými velkými kontinentálními sousedy, Evropou a Čínou – a často i komplex nadřazenosti nad nimi. Oba národy svou izolaci historicky kompenzovaly silnými centrálními vládami, mocným námořnictvem, dynamickým podnikatelským duchem, pulzující kulturou a imperiálními ambicemi.

Japonsko a Velká Británie dnes předstírají, že jsou otevřenými společnostmi a že se podílejí na procesu globalizace. Ve skutečnosti zůstávají obě země většinou zahleděné do sebe a znepokojené z rozpadu své původní kultury. Obě se zoufale snaží držet na odstup přistěhovalce, ať už prostřednictvím kulturní segregace ve Velké Británii nebo prostým odmítáním v případě Japonska. Čím více jsou civilizace vzájemně provázané v novém světovém pořádku, tím větší cítí Japonci a Britové pokušení zůstat stranou a nad věcí.

V Japonsku se izolacionistické tendence projevují současnou nostalgií po období Edo, které trvalo od roku 1600 do roku 1868, než císař Meidži otevřel Japonsko světu. Heslo „zpátky k Edu“ se stalo převládající náladou a tématem veřejných debat, které podporují spisovatelé, experti a historikové typu Inose Naokiho (jenž je zároveň viceguvernérem Tokia). Podle těchto názorů byli Japonci mnohem šťastnější ve svém uzavřeném světě, kde žili v blažené izolaci od touhy po hmotném úspěchu a mezinárodním postavení.