4

Militantní islamismus a skepse vůči vakcínám

LONDÝN – Víme, jak vymýtit obrnu. Mezinárodní vakcinační úsilí pod taktovkou Světové zdravotnické organizace dohnalo tento virus od 80. let na pokraj vyhynutí. Nemocí, která zabíjela či ochromovala půl milionu lidí ročně, se dnes nakazí pouhých pár stovek osob.

Úplnému vymýcení tohoto viru přitom nestojí v cestě lékařské či technické překážky, nýbrž politický odpor vůči vakcinačnímu úsilí. Oněch několik málo oblastí, kde virus stále přetrvává, totiž vykazuje znepokojivé podobnosti. Od roku 2012 se 95% případů obrny vyskytlo v pěti zemích – Afghánistánu, Pákistánu, Nigérii, Somálsku a Sýrii –, které jsou postižené islamistickými vzpourami. Chceme-li vymýtit obrnu, musíme tuto vazbu pochopit.

Chicago Pollution

Climate Change in the Trumpocene Age

Bo Lidegaard argues that the US president-elect’s ability to derail global progress toward a green economy is more limited than many believe.

Islamistický odpor vůči vakcinačním programům je často připisován přesvědčení, že vakcíny jsou spiknutím Západu s cílem uškodit muslimům a že sterilizují děti, jsou nakažené virem HIV nebo obsahují vepřové maso. Stojí však za povšimnutí, že džihádisté v Sýrii a Afghánistánu vakcinační kampaně proti obrně do značné míry podporují. Máme-li tedy tento virus pokořit, nezbývá nám než odmítnout zjednodušené vykreslování islamistů coby násilných fanatiků stavějících se na odpor západní vědě a pozorně se zaměřit na specifické politické kontexty tam, kde je snaha o vymýcení viru prozatím neúspěšná.

Například v Nigérii pramení nevraživost extremistické skupiny Boko Haram vůči vakcinačním kampaním z vnitromuslimského konliktu, který má kořeny v koloniální éře, kdy Velká Británie nepřímo vládla v severní Nigérii prostřednictvím probritské domorodé elity. Potomci této koloniální elity dodnes ovládají státní vlády v regionu, jež jsou zodpovědné za zavádění vakcinačních programů. Odpor skupiny Boko Haram vůči této snaze tak odráží její obecnější antipatie k tomu, co ona sama považuje za zkorumpovanou a západně orientovanou politickou garnituru.

Také v jižním Somálsku vyvolaly snahy „cizáků“ o nastolení stabilní centralizované vlády odpor vůči vakcinačním programům proti obrně. Od počátku 90. let tvoří součást intervencí Organizace spojených národů a Africké unie v Somálsku mimo jiné vojáci ze Spojených států a ze sousední Keni a Etiopie, což jsou převážně křesťanské státy. To má za následek rozsáhlou nespokojenost, která přiživila podporu islamistických milicí – řada Somálců je totiž pokládá za hlavní hráz proti zahraničnímu vměšování. Radikálové ze skupiny aš-Šabáb útočí v posledních letech na humanitární pracovníky, takže je velmi obtížné realizovat v oblastech ovládaných vzbouřenci veřejné zdravotnické programy. Například Lékaři bez hranic museli své somálské programy v roce 2013 uzavřít.

V Pákistánu má opozice vůči vakcinačnímu úsilí kořeny v odporu paštunských komunit k národní vládě. Obecně řečeno je pákistánský Taliban paštunským hnutím soustředěným na poloautonomních Federálně spravovaných kmenových územích na severozápadě země. Britové v této hornaté oblasti nikdy přímo nevládli a Paštunové sveřepě vzdorují snahám pákistánského státu rozšířit svou moc. Na vnější intervence, jako je vakcinační program, proto pohlížejí jako na trojského koně, který povede k hlubším vládním zásahům do paštunských oblastí.

Nepřátelský postoj pákistánského Talibanu dále prohlubují americké intervence v zemi, včetně vyhlášení falešné vakcinační kampaně proti žloutence, jejímž cílem bylo získat před atentátem na Usámu bin Ládina DNA jeho příbuzných. Islamističtí radikálové se tím jen utvrdili v názoru, že úsilí o imunizaci proti obrně je pouhou zástěrkou pro sběr zpravodajských informací ve snaze identifikovat cíle pro útoky bezpilotních letadel.

Význam místní politiky – spíše než náboženské ideologie – je patrný z reakce na vakcinační programy proti obrně na opačné straně Durandovy linie. V Afghánistánu je Taliban také převážně paštunským hnutím, avšak jeho postoj k úsilí o vymýcení obrny je diametrálně odlišný. Když Taliban v letech 1996 až 2001 v Afghánistánu vládl, vakcinační úsilí podporoval a činí tak i nadále; ve svém nedávném prohlášení naléhavě vyzval mudžahedíny, aby poskytli vakcinačním pracovníkům „veškerou nezbytnou podporu“.

Tento rozdíl odráží politické postavení Paštunů v obou zemích. V Afghánistánu představují Paštunové většinu, takže mají na národní politiku mnohem větší vliv než jejich pákistánské protějšky – a proto pohlížejí na stát s menším podezřením.

V Sýrii je největší překážkou vakcinačního úsilí centrální vláda. Když režim prezidenta Bašára Asada odmítl umožnit WHO realizaci vakcinačních programů v oblastech ovládaných povstalci, mělo to přímo za následek vypuknutí obrny v roce 2013. Umírněné opoziční skupiny, jako je Svobodná syrská armáda, nicméně zorganizovaly s pomocí tureckých úřadů a místních nevládních organizací vlastní vakcinační program v oblastech, které nekontroluje syrská vláda. Rovněž islamističtí radikálové včetně Islámského státu a Fronty an-Nusrá umožnili fungování těchto imunizačních programů v oblastech pod jejich kontrolou, jelikož nejsou spojené s Asadovým režimem.

Fake news or real views Learn More

Postoj islamistických vzbouřenců k vakcinačním kampaním proti obrně nesouvisí ani tak s jejich protizápadním fanatismem, jako spíše se specifickou dynamikou konfliktu, do něhož jsou zapletení. Pro veřejnou zdravotnickou politiku to má vážné důsledky. Lidé snažící se o vymýcení obrny uspějí pouze v případě, že pochopí politický kontext, v němž vakcinační programy fungují.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.