0

Reformátorská tradice islámu

„Střet civilizací", který údajně probíhá mezi Západem a muslimským světem a jenž se podle mnohých projevil v Iráku a také v rostoucím násilí v Saúdské Arábii, ve skutečnosti maskuje jiné konflikty - rozpory, které se v dlouhodobém měřítku pravděpodobně ukážou jako mnohem závažnější. Jeden z takových sporů se v současné době odehrává přímo mezi samotnými muslimy a jeho podstatou je podoba reformy uvnitř jejich vlastních společností.

Muslimská reformátorská tradice - hledání autentické cesty, která spojuje tradice islámu s moderním světem - má hluboké kořeny, jež se táhnou až do poloviny 19. století. Muslimští myslitelé tehdy stavěli do protikladu úpadek vlastních společností s dynamikou Evropy, což bylo ve světle úspěšné evropské kolonizace rozsáhlých částí muslimského světa mimořádně bolestné poznání. Také tehdy se muslimští intelektuálové zaměřovali na „dekadenci" muslimských společností, na jejich oslabující politickou a společenskou zkorumpovanost.

Mnozí z raných muslimských reformátorů byli kleriky nebo vysoce postavenými úředníky, kteří viděli „z první ruky", jak hluboko jejich společnost klesla. A co je důležitější, byli to příslušníci nevelké menšiny, která byla vzdělána v písemném odkazu islámu. Tito muži se zdaleka neomezovali na přednes koránu, ale toužili se účastnit staletí trvajících diskusí muslimských učenců o správném uspořádání muslimského života. Díky této škole mohli porovnávat neutěšený stav věcí ve své době s normami a tužbami předchozích generací kleriků a myslitelů.

Jejich soud byl jasný: muslimové klesli hluboko pod úroveň, kterou od nich žádá jejich náboženství, a zůstali daleko pozadu za úspěchy svých předků. Pro reformátory spočívala normálnost v pokrokovém rozvoji muslimských společností a tento faktor spojovali s interakcí islámského učení se závažnými světskými myšlenkami doby. Tito první reformátoři se tedy snažili zaobírat idejemi, které, jak viděli, přicházely z Evropy: racionalitou, tolerancí a eticky podmíněným chováním.