9

Mešita, nebo modernita?

PAŘÍŽ – Co se to stalo s „arabským jarem“? Když v Tunisku, Egyptě a Libyi vypukly demonstrace, které nakonec vedly až k pádu tří starých a vyčerpaných diktatur, nikdo nevěděl, které síly, instituce a procedury vzejdou z volání demonstrantů po demokracii. A přesto, navzdory bezprecedentní a nevyzpytatelné povaze událostí – nebo možná díky ní – panovaly značné naděje.

Následný vývoj jasně dokládá, co všichni celou dobu věděli (nebo měli vědět): na změně režimu není nic jednoduchého. Žádná z uvedených tří zemí zatím nenašla stabilní institucionální řešení, které dokáže rozptýlit stupňující se vnitřní napětí a efektivně reagovat na požadavky obyvatel.

Také další státy v regionu, včetně Jemenu a některých zemí Perského zálivu, zakoušejí v různé míře chaos. Irák znovu zachvacuje sektářské násilí a v Sýrii jsou stále četnější střety mezi protirežimními frakcemi, přičemž islamisté se snaží získat hlavní slovo v politickém přerodu, který by nastal po případném pádu vládu. A obrovské rozhořčení veřejnosti donutilo dokonce i v Maroku krále k ústupkům směrem k systému vstřícnějšímu vůči politickému islámu, přestože je král coby „velitel věrných“ obdařen absolutní mocí.

Rovněž události ve dvou nearabských mocnostech regionu naznačují, že ani jedna z nich není imunní vůči nestabilitě. Nedávné protesty v Turecku odhalily sílící opozici vůči zpupné moci a rozkladné, nábožensky založené sociální politice premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana. V červnových prezidentských volbách v Íránu zase velká část středních vrstev podpořila nejumírněnějšího z kandidátů, který byl ještě přijatelný pro tamní strážce islámu.