0

Je Rusko na vymření?

Před několika lety vydal německý spisovatel Günter Grass román s názvem „Hlavoporody aneb Němci vymírají“ („Kopfgeburten oder Die Deutschen sterben aus“). Apokalyptický název tohoto románu přestává bohužel být jen fikcí. Nezačíná však platit pro Němce, nýbrž pro Rusy. Demografické problémy Ruska jsou dokonce tak vážné, že jsem byla nedávno pozvána, abych o této otázce pohovořila na zasedání ruské Rady bezpečnosti. Poslední desetiletí bylo pro naprostou většinu Rusů nesmírně těžké. Rozdíl porodnosti a úmrtnosti je od roku 1992 trvale záporný, což vede k přirozenému úbytku ruské populace. Porodnost v Rusku dnes dosahuje jen polovinu stavu, který je nezbytný k výměně dnešní generace rodičů. Hlavním faktorem této demografické katastrofy je astronomická úmrtnost mužů. Současná průměrná délka života u mužů v Rusku činí 60 let, zatímco ženy žijí o 12 let více, přičemž 80 procent osob, které umírají v aktivním věku, jsou muži. Pokud bude tento trend pokračovat, jen 58 procent dnešních šestnáctiletých mužů se dožije šedesáti let. Pro představu: v posledních devíti letech přišlo Rusko následkem depopulace zhruba o sedm milionů obyvatel. Tyto ztráty částečně vyrovnává pozitivní migrace – tj. návrat ruských občanů do vlasti ze zemí, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost. I přes tuto migraci však počet obyvatel Ruska poklesl ze 148,3 milionu v roce 1992 na pouhých 144,8 milionu na počátku roku 2001. Nechci malovat čerty na zeď, ale pokud bude stávající trend pokračovat, ocitne se Rusko brzy na prahu sebezáhuby. Podle předpovědí by v prvních patnácti letech 21. století Rusko mohlo ztratit dalších dvanáct milionů obyvatel. Pokud se na tomto trendu nic nezmění, bude mít Rusko v roce 2055 podle kalkulací Organizace spojených národů jen 55 milionů obyvatel. Komu zvoní hrana? Posuďte sami. Pokud se tyto neblahé předpovědi naplní, bude mít tato demografická katastrofa nedozírné domácí sociální a politické následky, včetně přímého ohrožení národní bezpečnosti země, nemluvě o zachování existence Ruska jako státu. Tento jev by měl navíc obrovské geopolitické důsledky i mimo hranice samotného Ruska. Zánik Ruska jakožto velké země by pravděpodobně do celého eurasijského regionu přinesl nestabilitu a ohrozil by světový mír. Dalším alarmujícím faktorem je zhoršování zdravotního stavu ruského národa – Rusové nejenže vymírají, ale zároveň žijí po všech stránkách čím dál nezdravěji. Komunisté mluvívali o tom, jak Rusko vytrvale kráčí k lepším a světlejším zítřkům. Ve skutečnosti měla ale každá nová generace horší zdravotní potenciál než ta předcházející. Jedním z důvodů tohoto trendu je úzký vztah mezi zdravím dětí a zdravím jejich matek. Od roku 1990 do roku 1997 se výskyt chudokrevnosti v těhotenství zvýšil 3,1krát. Dnes chudokrevností trpí celých 40 procent matek. Řádný růst a vývin dětí dnes navíc narušují stále častější choroby a nezdravý životní styl. Zdravotní stav novorozenců se rapidně oslabuje už v prvním roce života a v průběhu celého jejich nadcházejícího života se dále zhoršuje, ačkoli už ne tak rychle. Dobrý zdravotní strav má například jen 10 až 12 procent dětí v předškolním věku. Z dětí navštěvujících základní školu je naprosto zdravých už jen 8 procent. Na střední škole je to pak už jen 5 procent. Zdraví ruského národa ničí také sociální problémy. Podle posledních výzkumů trpí celých 15 milionů Rusů – přibližně 10 procent populace – sociálními chorobami, jako je alkoholismus, narkomanie, tuberkulóza a AIDS. Dalších 10 procent městské populace bojuje o přežití na samém spodku příjmové stupnice. Čísla týkající se duševního zdraví, mravního povědomí, gramotnosti a státních výdajů do vzdělání jsou důkazem prudkého propadu lidského potenciálu v Rusku. Tato průměrná čísla však neodhalují celou bezútěšnou pravdu. Vzhledem k obrovským rozdílům v podmínkách v různých oblastech Ruska nejsou průměrné údaje s to zaznamenat katastrofální stav některých měst a venkovských regionů. Je zřejmé, že vedle sebe existují dvě Ruska zároveň a že se od sebe čím dál více vzdalují. Obyvatelé těchto dvou Rusk žijí naprosto odlišné životy; nakupují v jiných obchodech, navštěvují jiné školy a mají jiné priority. Desetiletí politických a ekonomických reforem mělo na ruskou populaci mnoho nepříznivých účinků. Z programů na rozvoj společnosti a liberálních ekonomických strategií mělo užitek jen horních 20 procent obyvatel Ruska. Těchto 20 procent má dnes možnost žít aktivním životem, rozvíjet se, efektivně pracovat a uspokojovat své potřeby. Zbývajících 80 procent jako by neexistovalo; horní dvacítka si na spodní osmdesátku vzpomene jen tehdy, když jí uzná minimální životní standard pro holé přežití. Mezitím nemocné matky rodí nemocné děti a chudé rodiny rozmnožují chudobu. Společnost se dostává čím dál hlouběji do jakéhosi „sociálního víru“. Bude trvat generace, než se Rusko z této sestupné spirály vymaní. To však jen za předpokladu, že stát a společnost tento problém pochopí jako svou prioritu.