Neokonzervatismus dosud sloužil jako sjednocující prvek pro ty členy Bushovy administrativy, kteří prosazovali agresivní zahraniční politiku, mohutné vojenské výdaje, opovržlivý postoj k mezinárodnímu právu a institucím, útok na sociální stát a návrat k „tradičním hodnotám“. Když se tedy Bushova éra chýlí ke konci ve spirále střemhlav klesající popularity a rezignací lidí na vysokých postech, vyčerpalo se spolu s ní také neokonzervativní hnutí?
Neokonzervatismus vznikl na odlišných předpokladech než tradiční formy konzervatismu. Protože se reformy mohou stát součástí „našeho“ odkazu, dokážou se tradiční konzervativci adaptovat na změnu, a dokonce si připsat zásluhy za přemostění minulosti a budoucnosti. Naproti tomu neokonzervativce ponechává chladnými to, co Edmund Burke označil za svazky, které spojují „mrtvé, živé a dosud nenarozené“. Jsou to spíše revolucionáři či ještě lépe „kontrarevolucionáři“, kteří touží přetvořit Ameriku i svět.
V jistém smyslu lze Irvinga Kristola, Normana Podhoretze a další staré neokonzervativní státníky skutečně i nadále definovat prostřednictvím komunistického dogmatismu, jemuž se snažili oponovat, když byli ještě mladými trockisty. Morálka jejich „strany“ nebo kliky nepotřebuje žádné složité ospravedlnění: vždy hájí „americké hodnoty“, zatímco kritikové pouze poskytují „objektivní omluvu“ pro „nepřátele svobody“.
Neokonzervatismus dosud sloužil jako sjednocující prvek pro ty členy Bushovy administrativy, kteří prosazovali agresivní zahraniční politiku, mohutné vojenské výdaje, opovržlivý postoj k mezinárodnímu právu a institucím, útok na sociální stát a návrat k „tradičním hodnotám“. Když se tedy Bushova éra chýlí ke konci ve spirále střemhlav klesající popularity a rezignací lidí na vysokých postech, vyčerpalo se spolu s ní také neokonzervativní hnutí?
Neokonzervatismus vznikl na odlišných předpokladech než tradiční formy konzervatismu. Protože se reformy mohou stát součástí „našeho“ odkazu, dokážou se tradiční konzervativci adaptovat na změnu, a dokonce si připsat zásluhy za přemostění minulosti a budoucnosti. Naproti tomu neokonzervativce ponechává chladnými to, co Edmund Burke označil za svazky, které spojují „mrtvé, živé a dosud nenarozené“. Jsou to spíše revolucionáři či ještě lépe „kontrarevolucionáři“, kteří touží přetvořit Ameriku i svět.
V jistém smyslu lze Irvinga Kristola, Normana Podhoretze a další staré neokonzervativní státníky skutečně i nadále definovat prostřednictvím komunistického dogmatismu, jemuž se snažili oponovat, když byli ještě mladými trockisty. Morálka jejich „strany“ nebo kliky nepotřebuje žádné složité ospravedlnění: vždy hájí „americké hodnoty“, zatímco kritikové pouze poskytují „objektivní omluvu“ pro „nepřátele svobody“.