0

Je NATO největší obětí války proti terorismu?

S koncem válek přicházejí diplomatické a politické pitvy. Na závěry o ,,válce proti terorismu`` v Afghánistánu je zatím brzy. Brzy však není na jiné, předběžné závěry. První z nich se týká takřka revolučních změn ve vztazích mezi NATO a Ruskem. Mnohem obtížněji je pak vidět hluboká a vlastní rukou zasazená rána, jež se otevřela uvnitř samotné Severoatlantické aliance.

Od samého počátku krize - od 11. září - se všichni evropští členové NATO (a samozřejmě další země) okamžitě postavili se svou morální a politickou solidaritou za Spojené státy a nabídli jim svou spolupráci. Vůbec poprvé od založení Severoatlantické aliance byl použit článek 5 Washingtonské dohody.

Smyslem Washingtonské dohody, jež byla podepsána už téměř před půlstoletím, na začátku studené války, bylo účinně se postavit sovětské hrozbě. Její podstatou je článek 5, který říká, že útok proti jednomu členu aliance bude považován za útok proti všem členům aliance. Tímto článkem se NATO liší od všech ostatních obranných aliancí v celé lidské historii; je v něm totiž obsažena časově neohraničená záruka kolektivní obrany. Do 11. září 2001 ji nebylo nikdy nutné aktivovat.

Tady máme jeden z nejvýznamnějších okamžiků v dvaapadesátileté historii Severoatlantické aliance. Dalo se předpokládat, že využití článku 5 spustí proces kolektivní obrany NATO. Británie a řada dalších evropských spojenců, včetně Francie, Itálie a dokonce Německa, rychle nabídli své vojenské síly. Bushova vláda však kolektivní obranu nechtěla a nechtěla ani, aby se NATO vůbec angažovalo: s výjimkou malého, vesměs okrajového vojenského přispění ze strany Velké Británie hodlaly Spojené státy vybojovat tuto válku samy.