1

Patří vojenská moc do starého železa?

CAMBRIDGE – Ztratí vojenská moc v nadcházejících desetiletích na významu? Je pravda, že počet rozsáhlých mezistátních válek setrvale klesá a nepravděpodobné jsou jak boje mezi vyspělými demokraciemi, tak boje kvůli řadě otázek. Jenže jak prohlásil Barack Obama, když v roce 2009 přebíral Nobelovu cenu míru, „musíme začít tím, že si připustíme krutou pravdu, že za našeho života násilné konflikty nevykořeníme. Budou chvíle, kdy státy – jednotlivě či v součinnosti – zjistí, že nasazení síly je nejen nezbytné, ale i mravně oprávněné.“

Když lidé hovoří o vojenské moci, obvykle o ní uvažují ve smyslu prostředků, o něž se opírá výkon tvrdé moci projevující se bojem nebo hrozbou boje – vojáků, tanků, letadel, lodí a tak dále. Když v posledku dojde na nejhorší, tyto vojenské prostředky jsou skutečně významné. Napoleon proslul výrokem, že „Bůh je na straně velkých batalionů“, a Mao Ce-tung řekl, že moc vychází z hlavně střelné zbraně.

V dnešním světě však vojenské prostředky obnášejí mnohem víc než jen zbraně a vojska a výkon tvrdé moci znamená víc než jen boje či hrozby bojem. Vojenské moci se využívá také k zajištění ochrany spojenců a pomoci přátelům. Takové využívání vojenských prostředků bez prvku nátlaku může být významným zdrojem výkonu měkké moci spočívající v koncepci agend, přesvědčování ostatních vlád a přitahování podpory ve světové politice.

I když se uvažuje jen o bojích a výhrůžkách, mnozí analytici se soustřeďují výhradně na mezistátní války a zaměřují pozornost na uniformované vojáky, vyzbrojené a organizované státem do formálních vojenských útvarů. V jedenadvacátém století však většina „válek“ neprobíhá mezi státy, nýbrž uvnitř států a mnozí bojovníci žádné uniformy nenosí. Z celkového počtu 226 významných ozbrojených konfliktů v letech 1945 až 2002 byla v 50. letech vedena necelá polovina mezi státy a ozbrojenými skupinami. V 90. letech však už šlo o dominantní formu.