Barbarské chování Japonska během druhé světové války - a jaderná odplata spojenců v Hirosimě a Nagasaki - položilo základy Spojenými státy naordinovaného pacifismu, který v zemi vládne již od konce tohoto konfliktu. Takzvané Sebeobranné síly (SDF), které vznikly v padesátých letech, byly (teoreticky) vytvořeny tak, aby pouze bránily Japonsko před útokem zvenčí. Ofenzivní operace zakazovala ústava.
V osobě premiéra Džuničiró Koizumiho vsak nyní Japonsko získalo vůdce, který si přeje, aby země byla vojensky proaktivní. Koizumi disponuje větsinou v obou komorách Dietu, japonského parlamentu, a i přes pokračující popularitu pacifismu hodlá učinit SDF schopnou ,,preventivní sebeobrany`` - což je forma ofenzivní akce pod jiným jménem. Japonské opoziční strany se svorně stavějí proti jeho návrhu.
Vyslání japonských mírových sil pod velením OSN do Kambodže v roce 1992 (což bylo poprvé, kdy se SDF o síle 240 000 mužů zúčastnila zahraniční mise) se setkalo s hořkými protesty. A zatímco logistická podpora japonských válečných lodí během nedávného afghánského konfliktu neobnásela žádné riziko, totéž již nemusí platit o nejnovějsí akci SDF - účasti na obnově v ,,pacifikovaných zónách`` v Iráku.
Rostoucí ochota Japonska ukazovat za hranicemi svaly se odráží také ve změně tváře SDF. Koizumiho vláda má v plánu zakoupit dvě nové válečné lodě s výtlakem 13 500 tun, které budou schopny přepravovat vrtulníky a v případě potřeby být přestavěny tak, aby mohly dopravovat letouny s kolmým startem za účelem útoků na nepřátelské území. Rovněž sestitisícová zásahová jednotka bude bude nyní koncipována tak, aby nejen bojovala s projevy domácího terorismu, ale aby zároveň představovala výsadkovou složku nových vrtulníkových letek založených na vojenských plavidlech.
Japonské satelity dnes bedlivě sledují severokorejská jaderná zařízení. Pokud se objeví důkazy, že KLDR má prostředky umožňující vývoj jaderných zbraní, pak se zdá pravděpodobné, že ji Japonsko bude následovat a vyvine vlastní jaderné kapacity, čímž ovsem rozlítí Jižní Koreu a Čínu.
To vse naznačuje tektonický posun ve vojenských úvahách Japonska. Koizumi se nicméně chová v souladu s hluboce zakořeněnou japonskou tradicí, která se datuje do doby dávno před útokem na americkou námořní základnu Pearl Harbor v prosinci 1941. Přístí rok uplyne sto let od rusko-japonské války. Chceme-li porozumět dnesnímu dění v Japonsku z vojenského hlediska, pak neexistuje lepsí přístup než nahlédnout do duse japonského státu před sto lety.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jestě před rokem 1904 svedlo Japonsko jednostrannou osmiměsíční válku s Čínou. Na základě mírové smlouvy z Simonoseki z roku 1895 byla zaručena úplná nezávislost Koreje a Japonsko získalo Tchaj-wan, Pescadorské souostroví a strategicky důležitý Liaotungský poloostrov na jihu Mandžuska, nedaleko od něhož se nacházela námořní základna Port Arthur (Lü-sun).
Rusko, Francie a Německo proti tomu protestovaly. Rusko dychtilo po základně Port Arthur a mocnosti společnými silami vyvinuly na Japonsko tlak, aby od Simonosecké smlouvy odstoupilo. Náhradou za to mělo Japonsko obdržet pět milionů liber. Japonci, kteří cítili potupu, že byli nuceni se stáhnout, investovali do loděnic a vybudovali moderní flotilu.
Svou kontrolu v oblasti bylo Japonsko odhodláno uplatňovat, poněvadž Korea a Mandžusko představovaly klíčová území pro produkci potravin pro více než 46 milionů lidí, kteří pracovali převážně v průmyslové výrobě. Po Koreji a Mandžusku vsak toužilo také Rusko.
Japonci se nejprve snažili učinit Rusům ústupky, když prohlásili, že Mandžusko stojí mimo jejich sféru zájmů, a výměnou za to žádali ruské záruky v otázce Koreje. Rustí slechtici, kteří měli zájem těžit v Koreji dřevo, vsak přesvědčili cara, aby této nabídce odolal. Proč by se mělo Rusko bát ,,žlutých opic``? tázali se. A kromě toho, krátká vítězná válka by mohla pomoci zastavit revoluční vlnu, jež ohrožovala dynastii Romanovců.
Když bylo tedy diplomatické řesení vyloučeno, zahájilo Japonsko preventivní útok, který zničil ruskou flotilu v Port Arthuru a korejském Čemulpchu (Inčchonu). Pro Rusy se vojenská situace jestě více zhorsila. Mírová smlouva uzavřená v roce 1905 v Portsmouthu v americkém státě New Hampshire (kterou zprostředkoval prezident Theodore Roosevelt) to vsak prakticky nezohledňovala. List New York Times dokonce označil výsledek za ,,úžasný... Stát, jenž byl beznadějně poražen ve vsech bitvách války, s jednou armádou zajatou, druhou dokonale rozprásenou a s námořnictvem smeteným z moře, diktoval podmínky vítězi.``
Jak se dalo čekat, smlouva se v Japonsku setkala s dalsím rozčarováním. Od tohoto okamžiku začalo osudné soupeření mezi Japonskem a USA, které vyvrcholilo útokem na Pearl Harbor. Japonská letadlová loď Akagi , která útok na Pearl Harbor vedla, se přitom plavila pod stejnou vlajkou jako loď admirála Tógóa Mikasa v době, kdy útočil na ruskou flotilu v Port Arthuru.
Japonsko se předtím militarizovalo proto, že civilní politici ztratili kontrolu nad japonskými generály, které jejich vlastní plukovníci a majoři ignorovali. Nejnebezpečnějsím kurzem dnesního Japonska by bylo pokračovat v dávkovaném a strategicky bezúčelném navysování obranného rozpočtu a současně se chovat k ozbrojeným složkám jako k vyvrhelům a ponechávat je bez soudržného velení a řízení ze strany vlády.
Doktrína preventivní obrany má v Japonsku hluboké kořeny a jde o nebezpečnou doktrínu, pokud v zemi existuje politické vakuum, které by mohli zaplnit militaristé. Podobné vakuum mohou vytvořit pouze vedoucí vládní činitelé, kteří jsou přílis zbabělí, než aby formulovali a prosadili vlastní obrannou politiku. Koizumiho vláda by to měla brát v potaz.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Many countries’ recent experiences show that boosting manufacturing employment is like chasing a fast-receding target. Automation and skill-biased technology have made it extremely unlikely that manufacturing can be the labor-absorbing activity it once was, which means that the future of “good jobs” must be created in services.
shows why policies to boost employment in the twenty-first century ultimately must focus on services.
Minxin Pei
doubts China’s government is willing to do what is needed to restore growth, describes the low-tech approaches taken by the country’s vast security apparatus, considers the Chinese social-credit system’s repressive potential, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Barbarské chování Japonska během druhé světové války - a jaderná odplata spojenců v Hirosimě a Nagasaki - položilo základy Spojenými státy naordinovaného pacifismu, který v zemi vládne již od konce tohoto konfliktu. Takzvané Sebeobranné síly (SDF), které vznikly v padesátých letech, byly (teoreticky) vytvořeny tak, aby pouze bránily Japonsko před útokem zvenčí. Ofenzivní operace zakazovala ústava.
V osobě premiéra Džuničiró Koizumiho vsak nyní Japonsko získalo vůdce, který si přeje, aby země byla vojensky proaktivní. Koizumi disponuje větsinou v obou komorách Dietu, japonského parlamentu, a i přes pokračující popularitu pacifismu hodlá učinit SDF schopnou ,,preventivní sebeobrany`` - což je forma ofenzivní akce pod jiným jménem. Japonské opoziční strany se svorně stavějí proti jeho návrhu.
Vyslání japonských mírových sil pod velením OSN do Kambodže v roce 1992 (což bylo poprvé, kdy se SDF o síle 240 000 mužů zúčastnila zahraniční mise) se setkalo s hořkými protesty. A zatímco logistická podpora japonských válečných lodí během nedávného afghánského konfliktu neobnásela žádné riziko, totéž již nemusí platit o nejnovějsí akci SDF - účasti na obnově v ,,pacifikovaných zónách`` v Iráku.
Rostoucí ochota Japonska ukazovat za hranicemi svaly se odráží také ve změně tváře SDF. Koizumiho vláda má v plánu zakoupit dvě nové válečné lodě s výtlakem 13 500 tun, které budou schopny přepravovat vrtulníky a v případě potřeby být přestavěny tak, aby mohly dopravovat letouny s kolmým startem za účelem útoků na nepřátelské území. Rovněž sestitisícová zásahová jednotka bude bude nyní koncipována tak, aby nejen bojovala s projevy domácího terorismu, ale aby zároveň představovala výsadkovou složku nových vrtulníkových letek založených na vojenských plavidlech.
Japonské satelity dnes bedlivě sledují severokorejská jaderná zařízení. Pokud se objeví důkazy, že KLDR má prostředky umožňující vývoj jaderných zbraní, pak se zdá pravděpodobné, že ji Japonsko bude následovat a vyvine vlastní jaderné kapacity, čímž ovsem rozlítí Jižní Koreu a Čínu.
To vse naznačuje tektonický posun ve vojenských úvahách Japonska. Koizumi se nicméně chová v souladu s hluboce zakořeněnou japonskou tradicí, která se datuje do doby dávno před útokem na americkou námořní základnu Pearl Harbor v prosinci 1941. Přístí rok uplyne sto let od rusko-japonské války. Chceme-li porozumět dnesnímu dění v Japonsku z vojenského hlediska, pak neexistuje lepsí přístup než nahlédnout do duse japonského státu před sto lety.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jestě před rokem 1904 svedlo Japonsko jednostrannou osmiměsíční válku s Čínou. Na základě mírové smlouvy z Simonoseki z roku 1895 byla zaručena úplná nezávislost Koreje a Japonsko získalo Tchaj-wan, Pescadorské souostroví a strategicky důležitý Liaotungský poloostrov na jihu Mandžuska, nedaleko od něhož se nacházela námořní základna Port Arthur (Lü-sun).
Rusko, Francie a Německo proti tomu protestovaly. Rusko dychtilo po základně Port Arthur a mocnosti společnými silami vyvinuly na Japonsko tlak, aby od Simonosecké smlouvy odstoupilo. Náhradou za to mělo Japonsko obdržet pět milionů liber. Japonci, kteří cítili potupu, že byli nuceni se stáhnout, investovali do loděnic a vybudovali moderní flotilu.
Svou kontrolu v oblasti bylo Japonsko odhodláno uplatňovat, poněvadž Korea a Mandžusko představovaly klíčová území pro produkci potravin pro více než 46 milionů lidí, kteří pracovali převážně v průmyslové výrobě. Po Koreji a Mandžusku vsak toužilo také Rusko.
Japonci se nejprve snažili učinit Rusům ústupky, když prohlásili, že Mandžusko stojí mimo jejich sféru zájmů, a výměnou za to žádali ruské záruky v otázce Koreje. Rustí slechtici, kteří měli zájem těžit v Koreji dřevo, vsak přesvědčili cara, aby této nabídce odolal. Proč by se mělo Rusko bát ,,žlutých opic``? tázali se. A kromě toho, krátká vítězná válka by mohla pomoci zastavit revoluční vlnu, jež ohrožovala dynastii Romanovců.
Když bylo tedy diplomatické řesení vyloučeno, zahájilo Japonsko preventivní útok, který zničil ruskou flotilu v Port Arthuru a korejském Čemulpchu (Inčchonu). Pro Rusy se vojenská situace jestě více zhorsila. Mírová smlouva uzavřená v roce 1905 v Portsmouthu v americkém státě New Hampshire (kterou zprostředkoval prezident Theodore Roosevelt) to vsak prakticky nezohledňovala. List New York Times dokonce označil výsledek za ,,úžasný... Stát, jenž byl beznadějně poražen ve vsech bitvách války, s jednou armádou zajatou, druhou dokonale rozprásenou a s námořnictvem smeteným z moře, diktoval podmínky vítězi.``
Jak se dalo čekat, smlouva se v Japonsku setkala s dalsím rozčarováním. Od tohoto okamžiku začalo osudné soupeření mezi Japonskem a USA, které vyvrcholilo útokem na Pearl Harbor. Japonská letadlová loď Akagi , která útok na Pearl Harbor vedla, se přitom plavila pod stejnou vlajkou jako loď admirála Tógóa Mikasa v době, kdy útočil na ruskou flotilu v Port Arthuru.
Japonsko se předtím militarizovalo proto, že civilní politici ztratili kontrolu nad japonskými generály, které jejich vlastní plukovníci a majoři ignorovali. Nejnebezpečnějsím kurzem dnesního Japonska by bylo pokračovat v dávkovaném a strategicky bezúčelném navysování obranného rozpočtu a současně se chovat k ozbrojeným složkám jako k vyvrhelům a ponechávat je bez soudržného velení a řízení ze strany vlády.
Doktrína preventivní obrany má v Japonsku hluboké kořeny a jde o nebezpečnou doktrínu, pokud v zemi existuje politické vakuum, které by mohli zaplnit militaristé. Podobné vakuum mohou vytvořit pouze vedoucí vládní činitelé, kteří jsou přílis zbabělí, než aby formulovali a prosadili vlastní obrannou politiku. Koizumiho vláda by to měla brát v potaz.