0

Je globalizace jediná cesta k rozvoji?

Státní finanční správa USA „naléhá na mexickou vládu, aby se více snažila snížit násilnou kriminalitu, zdůvodňujíc to tím, že vysoký stupeň násilí v zemi by mohl zastrašit zahraniční investory.“ Poznámka možná střelená od boku, avšak dobře ukazuje, že se na zahraniční obchod a investice pohlíží jako na metr hodnotící rozvojové země. Strategie rozvoje se tak stává rukojmím myšlenky integrace do světové ekonomie.

Tato rovnice je příliš jednoduchá. Otevřenost obchodu je představována jako mocná síla pro ekonomický růst, avšak integrace do světové ekonomie má náročné institucionální předpoklady, které nejsou levnou záležitostí. Typickou rozvojovou zemi by provedení reforem požadovaných v rámci dohod WTO stálo 150 milionů dolarů – částka odpovídající ročnímu rozvojovému rozpočtu v mnoha chudých zemích.

Ačkoli země těží z posilování svých institucí v relevantních oblastech, skutečnost, podle Michaela Fingera, který je autorem těchto výpočtů, je taková, že „závazky WTO odrážejí jen velmi málo povědomí o problémech rozvoje.“ Integrace má i další, jemnější, institucionální požadavky. Otevřenost v sobě zahrnuje zvýšené vystavení se externím rizikům, s čímž souvisí větší potřeba sociálního zabezpečení. Takže ve skutečném světě neznamená otevřenost pouze spuštění bariér. Je třeba ujistit se o dodržování mezinárodních pravidel, zakrývat nově vystavené domácí zdroje slabostí a chránit se před těmito elementy.

Žádná z institucionálních reforem potřebná k zařazení se do světové ekonomie není špatná, vlastně mnoho jich je, nezávisle na sobě, velice žádoucích. Ale posuďme argument zvýhodňující otevřenost za to, co je: pozvolné a postupné prosazování institucionální reformy. Reformy mohou nebo nemusí být postupně prosazovány, a když ano, málokdy tvoří tu nejefektivnější cestu k dosažení kýžených cílů (ať je to právní reforma, dohled na lidská práva či snížení korupce).