0

Je fiskální stimul bezúčelný?

Harvardský ekonom Robert Barro nedávno v článku pro list The Wall Street Journal předložil inteligentní argumentaci proti americkému fiskálnímu stimulu. Poté, co byl člověk nucen prokousávat se bláboly republikánských pisálků bez mravních zásad a akademických pisálků bez znalosti věci, kteří tak či onak tvrdili, že vzhledem k základním principům ekonomie je nemožné, aby výdajová rozhodnutí vlády měnila tok ekonomické aktivity, je úlevou Barra číst.

Domnívám se však, že si Barro mylně vykládá, jak se jeho vlastní důkazy vztahují na současnou situaci. Barro píše: „Mým odhadem je výdajový multiplikátor kolem 0,4 během jediného roku a kolem 0,6 během dvou let… [Daňový] multiplikátor je zhruba minus 1,1… [Takže] HDP by byl v roce 2009 vyšší o 120 miliard dolarů a v roce 2010 o 180 miliard dolarů…“ a v roce 2011 o 60 miliard dolarů.

To znamená, že v Americe bude v roce 2009 zaměstnáno zhruba o 1,3 milionu lidí víc, v roce 2010 o 1,9 milionu lidí víc a v roce 2011 o 0,7 milionu lidí víc. Předpokládejme, že to, za co vláda utratila peníze, má pro nás ve srovnání s výdaji soukromého sektoru průměrně dvoutřetinovou hodnotu. V takovém případě vynaložíme 600 miliard dolarů a získáme statky v hodnotě 810 miliard dolarů, při čistém společenském zisku ve výši 210 miliard dolarů (a o těch, kdo by jinak byli cyklicky nezaměstnaní, lze jen stěží tvrdit, že ztracenému volnému času přikládají vysokou hodnotu).

Tento společenský zisk se může proměnit v negativní, jedině pokud se domníváte, že nás v budoucnu čekají další velké výdaje – že stimul destabilizoval cenová očekávání a dal do pohybu ničivou deflační spirálu anebo že vyčerpal dluhovou kapacitu Ameriky, takže náklady na dluhovou službu vyšrouboval na velmi vysokou úroveň. Nic takového se ale nestalo. Dlouhodobé nominální i reálné sazby státní pokladny jsou tak absurdně nízké, že si protírám oči, kdykoli je vidím. A tržní prognóza inflace – rozptyl mezi inflačně jištěnými a běžnými cennými papíry státní pokladny – zůstává nesmírně krotká.