Když jeden bezpečnostní představitel čínské vlády nedávno obvinil dalajlámovy stoupence z organizování sebevražedných útoků – což byl jen nejextrémnější výstřel v kanonádě nařčení proti „dalajlámovské klice“ –, vypadalo to, že v zemi dosud zuří „kulturní revoluce“. Stále rafinovanější a pragmatičtější čínské vedení jako by se zejména v otázce Tibetu vracelo do maoistické éry plné nabubřelé propagandy a donucovací politiky. Mají zahraniční investoři důvod se tím vším znepokojovat?
Existuje sice reálná možnost, že nedávné protesty v Tibetu přimějí úřady ke změně kurzu, první známky však nic takového neslibují. Režim prozatím používá jen táž hrubá opatření, která rozhorlení Tibeťanů původně rozdmýchala. Mezinárodní tlak to sám o sobě nezmění. Domácí tlak by to změnit mohl, avšak jakákoliv podobná příležitost byla až dosud vždy zmařena na bojišti války o public relations.
Na jedné straně vykreslují některá mezinárodní média černobílý (a ne vždy zcela objektivní) portrét březnových násilností jako brutální čínskou razii proti mírumilovným tibetským mnichům. Na druhé straně přiživují oficiální čínská média domácí hněv na to, co vnímají jako zaujatost Západu proti Číně. Vzhledem k rozjitřeným nacionalistickým náladám si jen málokterý Číňan klade otázku, proč k násilí vlastně došlo.
Když jeden bezpečnostní představitel čínské vlády nedávno obvinil dalajlámovy stoupence z organizování sebevražedných útoků – což byl jen nejextrémnější výstřel v kanonádě nařčení proti „dalajlámovské klice“ –, vypadalo to, že v zemi dosud zuří „kulturní revoluce“. Stále rafinovanější a pragmatičtější čínské vedení jako by se zejména v otázce Tibetu vracelo do maoistické éry plné nabubřelé propagandy a donucovací politiky. Mají zahraniční investoři důvod se tím vším znepokojovat?
Existuje sice reálná možnost, že nedávné protesty v Tibetu přimějí úřady ke změně kurzu, první známky však nic takového neslibují. Režim prozatím používá jen táž hrubá opatření, která rozhorlení Tibeťanů původně rozdmýchala. Mezinárodní tlak to sám o sobě nezmění. Domácí tlak by to změnit mohl, avšak jakákoliv podobná příležitost byla až dosud vždy zmařena na bojišti války o public relations.
Na jedné straně vykreslují některá mezinárodní média černobílý (a ne vždy zcela objektivní) portrét březnových násilností jako brutální čínskou razii proti mírumilovným tibetským mnichům. Na druhé straně přiživují oficiální čínská média domácí hněv na to, co vnímají jako zaujatost Západu proti Číně. Vzhledem k rozjitřeným nacionalistickým náladám si jen málokterý Číňan klade otázku, proč k násilí vlastně došlo.