Pravé poledne kapitalismu

Evropská škodolibost vyvolaná krachem firmy Enron je tatam. Postaraly se o to dva skandály: loňský okolo firmy Vivendi a letošní kolem společnosti Parmalat. Evropa teď musí podobně jako Amerika - a ostatně jako celý kapitalistický svět - nekompromisněji vyžadovat stíhání a potrestání bossů, kteří kořistí na svých společnostech.

Američtí žalobci v případu Enron učinili v poslední době významný pokrok, když někteří vysoce postavení darebáci jako Andrew Fastow přiznali vinu a projevili ochotu vypovídat proti někdejším kolegům. Pan Fastow půjde do vězení na deset let; lidem, proti nimž vypovídá, hrozí tresty ještě vyšší.

Zdá se, že se italští žalobci horlivě snaží, aby lidé, kteří vyplenili firmu Parmalat, zaplatili obdobnou cenu. V podobných případech však jde o víc než jen o okradené společnosti a podvedené akcionáře. V sázce zde není nic menšího než vnímání spravedlnosti trhu a politická podpora tržně orientované politice kdekoliv na světě.

Kapitalistické ekonomiky vytvářejí nerovnosti, mnohdy přímo výrazné. Do jisté míry a do jistého okamžiku jsou rozdíly v příjmech dány rozdílnými schopnostmi, úsilím, investicemi do vzdělání a tak dále. Tyto rozdíly hrají nezastupitelnou roli v tom, že poskytují žádoucí stimuly pro investice, práci, inovace a růst.

Oč poskvrněnější však bude reputace trhu jakožto spravedlivého institutu, o to více budou průměrní občané nazírat na rozdíly v příjmech jako na pouhý výsledek korupce, nezákonných aktivit, konexí s veřejnými činiteli a tak dále. To zvýší poptávku po větší regulaci a hlubších zásazích vlády do ekonomiky - jen aby byli vzpurní a nedůvěryhodní kapitalisté pod větší kontrolou.

Čím více bude navíc na kumulaci bohatství pohlíženo jako na cosi ,,nespravedlivého" (tzn. jako na výsledek korupce a nezákonného jednání), tím silnější budou tlaky na drakonické zdanění ,,pochybně nabytých zisků". Kdyby kterékoliv z těchto populistických opatření přispělo k vytvoření spravedlivějších a lépe fungujících trhů, pak bychom řekli: ,,Budiž." Podobná reakce na zkorumpované byznysmeny bohužel uvádí do pohybu začarovaný kruh: vyšší míra regulace může vést k ještě větší korupci ze strany těch, kdo se jí chtějí vyhnout; vyšší zdanění bohatství vyvolá ještě větší daňové úniky, což celý systém ještě více poskvrní.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Dnes jsou bohužel i tak neslučitelné věci jako vysoce placení manažeři, skandály Enronu a Parmalatu, zpochybňované fúze a akvizice, rozkolísanost akciového trhu, ,,podřadné obligace" a nadhodnocená aktiva házeny do jednoho pytle opatřeného uštěpačnou nálepkou ,,kovbojský kapitalismus". Zvláště Evropané mají sklon vidět věci tímto způsobem - a vidět v silné vládě šerifa, který zabrání kovbojům, aby vystříleli město.

Tento jev je obzvláště znepokojivý, neboť Evropa se v poslední době vydala správným směrem, když deregulovala své trhy. Politická podpora pro tyto změny je stále nejistá, takže hrozí riziko, že oponenti mohou využít případů Parmalat, Enron, Vivendi a dalších jako záminky k obrácení celého procesu. V mnoha rozvojových zemích stojí protržním reformám v cestě slabé regulační orgány a rozšířené vnímání korupce; levice (populistická i jiná) tak může hodnověrně argumentovat, že kapitalismus je ,,zkorumpovaný" a musí se přesunout pod křídla vlády.

Právě to je významným důvodem, proč tržní kapitalismus tak těžce zapouští kořeny v rozvojovém světě. Jsou-li kapitalisté zkorumpovaní, jak můžete přesvědčit chudého rolníka, aby uvěřil v tržní hospodářství? Raději bude hlasovat pro populistickou politiku. Výsledkem je ještě větší korupce a nižší růst v jakési ,,korupcí vyvolané" pasti chudoby.

Skandál kolem Parmalatu může být ranou pro globální kapitalismus, ale v Itálii panuje naděje, že by tento případ mohl znamenat umíráček pro ekonomický systém, který je tradičně založen daleko více na ,,konexích" mezi soukromými skupinami - a mezi těmito skupinami a veřejným sektorem - než na konkurenčních trzích. Pro Itálii je očividným řešením posílit vyšetřovací a finanční instituce v zemi a zlepšit strukturu regulačních orgánů, zejména pak zkvalitnit jejich personál. K tomu ovšem nedojde přes noc a poptávka po větší regulaci může mezitím vyústit v uspořádání, které bude těžkopádné a neefektivní, což bude pro tržní síly v konečném důsledku spíše brzdou nežli korekcí.

Kontrola uvnitř italských firem by se měla posílit tak, aby bylo zajištěno, že v představenstvech veřejných společností bude sedět dostatečný počet členů bez výkonných pravomocí. V případě firmy Parmalat by byl pravděpodobně stačil jediný nezávislý člen představenstva, který by začal bít na poplach: v její správní radě však žádní neseděli.

Stejně tak by možná pomohlo, kdyby účetní firmy volili menšinoví vlastníci nebo kdyby je neplatila sama společnost, nýbrž burza cenných papírů. V tomto případě nezašly dostatečně daleko ani nedávné změny v USA: ty brání účetním firmám, aby fungovaly rovněž jako poradci dané společnosti, ale rozhodnutí o odměně pro účetní i nadále ponechávají v rukou samotné společnosti, čímž u účetních firem vytvářejí zvrácenou motivaci zpívat ve finanční zprávě píseň svého chlebodárce.

Je překvapivé, že zatímco má italská vláda plné ruce práce s reorganizací regulační a dozorčí struktury finančních institucí a finančních trhů v zemi, o nezávislých členech správních rad a účetních firmách se nikde nemluví. Dobří šerifové však potřebují aktivní občany, kteří budou sloužit v jejich ozbrojených četách a zasedat v porotách. Čistý kapitalismus potřebuje stejný druh všeobecné angažovanosti.

https://prosyn.org/izG1Yhscs