1

Mohla by íránská ekonomika potopit Rúháního?

CAMBRIDGE – Na „řízenou demokracii“ probíhají v Íránu pozoruhodně nepředvídatelné prezidentské volby. Ty nadcházející, které se uskuteční 19. května, nejsou výjimkou, neboť současný prezident Hasan Rúhání čelí dvěma tvrdošíjným konzervativním vyzyvatelům.

Rúháního oponent Ebráhím Raísí je vysoce postavený duchovní, považovaný za možného nástupce íránského nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího. Raísího kampani se dostalo vzpruhy po odstoupení jiného stoupence tvrdé linie, teheránského starosty Mohammada Báqira Qálíbáfa, který oproti Rúhánímu ve volbách roku 2013 sesbíral třetinu hlasů.

Když byl Rúhání v roce 2013 zvolen, sužovala Írán 35% inflace, národní měna rok před tím devalvovala o dvě třetiny a ekonomiku ochromovaly mezinárodní sankce. Vývoz ropy a výroba automobilů – přední odvětví íránského zpracovatelského průmyslu – byly tou dobou v poklesu o dvě třetiny a neklidní průmysloví dělníci se domáhali dlužných mezd.

Rúhání vedl kampaň proti populistickým politikám dřívějšího prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda a slíbil oproti přerozdělování upřednostnit pracovní místa a výrobu. Řekl, že bude dohlížet na inflaci, dojedná se Západem dohodu o ukončení sankcí a obnoví makroekonomickou stabilitu.

Podle všech rozumných kritérií sliby splnil: inflace je poprvé za tři desítky let jednociferná, sankce byly v souladu s jadernou dohodou z roku 2015 odvolány a směnný kurz je už čtyři roky stabilní. Naneštěstí pro Rúháního teď však cítí zklamání mnozí Íránci, kteří očekávali, že se v důsledku těchto změn zlepší jejich životní úroveň a vyhlídky na zaměstnání.

Jistěže, hospodářství začalo po dvou letech smršťování opět růst. Nepanuje ale shoda na šířce a trvalosti současného oživení. Jelikož značná část růstu poslední doby pochází ze zdvojnásobené produkce ropy, nezvyšuje příjmy většiny domácností ani nevytváří nové pracovní příležitosti. Inspektoři Mezinárodního měnového fondu, kteří Írán dvakrát ročně navštěvují, sice ve fiskálním roce 2016-2017 předpokládají 6,6% růst, ale ve fiskálním roce 2017-2018 jen polovinu této úrovně.

Údaje z průzkumů ukazují, že průměrné reálné (inflačně očištěné) výdaje domácností mimo Teherán v prvních dvou letech Rúháního funkčního období klesly, kdežto chudoby přibylo. Ve fiskálním roce 2015-2016 bylo pod hranicí chudoby o téměř milion osob víc, než když se Rúhání ujal úřadu.

Přesto tyto výsledky neznamenají nutně nedodržení slibů. Když se voliči sešikovali za Rúháního voláním po nižší inflaci, možná si neuvědomili, že nižší tempo růstu cen znamená také pomalejší růst příjmů. Laická veřejnost přitom nebyla sama: i jeden z Rúháního ekonomických poradců se zprvu chvástal, že se lidé mají o 20 % líp, protože míra inflace klesla o 20 procentních bodů.

Navíc Rúhání uskutečňuje přísnou fiskální politiku, která prohloubila recesi a zpomalila oživení. Úroveň fixních investic vlády drží na zhruba 5 % HDP, což je sice dvojnásobek oproti stavu za Ahmadínedžáda, ale stále příliš málo. Fixní investice vlády jsou v Íránu tradičním motorem hospodářského růstu a v dobrých časech dosahovaly až 20 % HDP.

Situaci v Íránu ještě zhoršují značně sevřené investiční mantinely, vzhledem k padajícím hodnotám nemovitostí a zamrzlé bankovní soustavě. Íránské banky jsou stále zatížené špatnými úvěry, které jim vnutil Ahmadínedžád, aby financoval své populistické záměry. Íránské centrální bance se nepodařilo znovu rozběhnout tok úvěrů, přestože do ekonomiky pumpuje peníze a likviditu posiluje o 26 % ročně.

V důsledku toho vzrostly reálné úrokové míry nad 10 % a zadusily soukromé investice. Jelikož stát není ochoten utrácet a soukromý sektor si nemůže půjčit, úhrn investic v prvních devíti měsících fiskálního roku 2016-2017 klesl o 9 %, po propadu o 17 % během téhož období v minulém roce.

Nezaměstnanost se v posledních čtyřech letech navzdory obnovenému hospodářskému růstu zvýšila. Přestože ekonomika vytvářela víc než půl milionu pracovních míst ročně, nováčci rozšiřující řady pracovních sil míru nezaměstnanosti tlačili nahoru, z 10,1 % na 12,1 % – a z 24 % na 29 % mezi pracujícími ve věku 15-24 let.

Do čela útoku proti Rúháního výsledkům v zaměstnanosti se postavil Chameneí. V březnovém projevu u příležitosti íránského nového roku se dožadoval roku „výroby a zaměstnanosti“ a naléhavě vyzval příštího prezidenta, aby nehledal pomoc v zahraničí a tvořil pracovní místa z místních zdrojů.

Rúháního ekonomická strategie zjevně zklamala mladší Íránce, kteří tvoří 60 % nezaměstnaných, a přitom jej celkově ve volbách roku 2013 upřednostnili. Mladí v Íránu ale od nedostatků Rúháního ekonomické politiky zřejmě odhlédnou a budou jej volit znovu, protože oproti příkrému moralizování jeho konzervativního rivala preferují jeho uvolněnější sociálněpolitické postoje.

Starší Íránci tak shovívaví ale možná nebudou. Nezaměstnanost mladých postihuje všechny, ale především dospělé, kteří musí zajistit ubytování a stravu pro mladé bez práce. Podle průzkumů uskutečněných v letech 2015-2016 z 65 % mužů ve věku do 35 let, kteří žijí se svými rodiči, je 85 % svobodných a 24 % nezaměstnaných. Sňatek a zaměstnání jsou přitom v Íránu dva určující prvky života dospělých. Bez nich se řada mladých lidí obrátila ke kriminalitě a drogám, což má dalekosáhlé negativní důsledky.

Rúhání rovněž zvýšil ceny energií o 50 %, aniž by posílil peněžní přípěvky chudým. Nevíme, v jaké míře chudí podpořili Rúháního v roce 2013, ale tentokrát je méně pravděpodobné, že by jej volili. Rúhání ostře kritizoval Ahmadínedžádovu politiku peněžních převodů, která byla koncipována jako kompenzace rušených subvencí do základních potravin a energií. Jenže byť Ahmadínedžádova přehnaně horlivá snaha dostat „peníze z ropy na jídelní stoly lidí“ posilovala inflační tlaky, zdá se také, že významně snižovala chudobu a nerovnost.

Přesto se očekává, že si Rúhání zajistí znovuzvolení, především proto, že dvě funkční období sloužili všichni prezidenti islámské republiky. Pokud ale prohraje, na vině budou jeho hospodářské politiky, které přinesly příliš málo příliš pozdě.

Z angličtiny přeložil David Daduč