Političtí klerici Íránu

Íránský teokratický režim se zdá sebevědomější než kdy dřív. Remíza v zápase se Západem ohledně jeho jaderného programu společně s jeho vazbami na Sýrii a narůstajícím vlivem v Libanonu a Iráku jsou poukazem na zrod silné regionální mocnosti. Zatímco však západní analytici a sousedé Íránu vyhlašují poplach, autorita režimu se ve skutečnosti opírá o nejisté základy.

Revoluce roku 1979 ukončila íránskou monarchickou tradici a vytvořila nový politický řád, který byl vystavěn na šíitských teologických základech a dal absolutní vládní pravomoc šíitskému právníkovi a duchovnímu. Během dlouhé historie Íránu uplatňovaly šíitské kněžské semináře obrovský vliv na íránskou společnost i politiku, ale vždy se považovaly za občanské instituce. Establishment seminářů se začal pokládat za zdroj politické legitimity až s íránskou revolucí.

Tato změna vycházela z teorie ajatolláha Chomejního o „právníku-vládci“. Podle Chomejního názoru právník-vládce může upravovat náboženské zákony dle své interpretace potřeb režimu. Náboženská interpretace – dříve nesmírně decentralizovaná úloha, již uskutečňovaly různé semináře, – byla tudíž koncentrována do rukou politického předáka. V souladu s tím přestal být establishment seminářů občanskou strukturou, která spravovala pouze náboženské záležitosti, ale vyvinul se naopak v unifikovanou, ideologickou partaj sloužící zájmům režimu.

https://prosyn.org/KiemCOLcs