Političtí klerici Íránu

Íránský teokratický režim se zdá sebevědomější než kdy dřív. Remíza v zápase se Západem ohledně jeho jaderného programu společně s jeho vazbami na Sýrii a narůstajícím vlivem v Libanonu a Iráku jsou poukazem na zrod silné regionální mocnosti. Zatímco však západní analytici a sousedé Íránu vyhlašují poplach, autorita režimu se ve skutečnosti opírá o nejisté základy.

Revoluce roku 1979 ukončila íránskou monarchickou tradici a vytvořila nový politický řád, který byl vystavěn na šíitských teologických základech a dal absolutní vládní pravomoc šíitskému právníkovi a duchovnímu. Během dlouhé historie Íránu uplatňovaly šíitské kněžské semináře obrovský vliv na íránskou společnost i politiku, ale vždy se považovaly za občanské instituce. Establishment seminářů se začal pokládat za zdroj politické legitimity až s íránskou revolucí.

Tato změna vycházela z teorie ajatolláha Chomejního o „právníku-vládci“. Podle Chomejního názoru právník-vládce může upravovat náboženské zákony dle své interpretace potřeb režimu. Náboženská interpretace – dříve nesmírně decentralizovaná úloha, již uskutečňovaly různé semináře, – byla tudíž koncentrována do rukou politického předáka. V souladu s tím přestal být establishment seminářů občanskou strukturou, která spravovala pouze náboženské záležitosti, ale vyvinul se naopak v unifikovanou, ideologickou partaj sloužící zájmům režimu.

To continue reading, please log in or enter your email address.

To read this article from our archive, please log in or register now. After entering your email, you'll have access to two free articles every month. For unlimited access to Project Syndicate, subscribe now.

required

By proceeding, you agree to our Terms of Service and Privacy Policy, which describes the personal data we collect and how we use it.

Log in

http://prosyn.org/KiemCOL/cs;

Cookies and Privacy

We use cookies to improve your experience on our website. To find out more, read our updated cookie policy and privacy policy.