0

Íránské ano tvrdé linii

Příští prezident, jehož si zvolil Írán, stoupenec tvrdé linie a starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád, zřejmě zhorší jak vztahy se Západem, tak mezinárodní izolaci země. Z domácího pohledu se však pravděpodobně islamistickému režimu bude dařit lépe, než by se mu dařilo s umírněnějším výsledkem.

Je zřejmé, že Ahmadínedžád má skutečnou základnu podporovatelů. Avšak ty okolnosti, že kandidoval jako populista, hovořil o pomoci chudým, odsuzoval nevýkonnost vlády a vystupoval téměř jako opoziční kandidát, jsou všechny nepodstatné: byl vyvolencem režimu a nakonec se mu dostalo pomoci i proti konkurenčním kandidátům tvrdé linie.

Režim skvěle využil své příležitosti. O něco málo pragmatičtějšího Hášimího Rafsandžáního, jenž nesouhlasil s některými stávajícími politikami, proměnil v představitele „establishmentu“ a svého vlastního člověka v rebela. Vláda tudíž využila pocitů namířených proti současnému zřízení k posílení vlastní moci. Skutečnost, že minulý prezident Mohammad Chátamí byl přívržencem reformního hnutí – třebaže přívržencem neprůbojným, který nakonec ničeho nedosáhl – jen podtrhuje to, jak důkladně vládci politickou situaci obrátili.

Ahmadínedžád je představitelem mladších aktivistů protišáhovské revoluce z doby před čtvrtstoletím. Přímo se účastnil držení amerických rukojmí v Íránu, ačkoli jak dalece se na něm podílel, zůstává předmětem sporu. Nejznepokojivější je to, že má blízko ke dvěma hlavním skupinám, jež představují nejkrajnější součást Íránu: Islámským revolučním gardám a organizaci Basidž. První je paralelní prorežimní armáda; druhá je organizace k zastrašování odpůrců a všech, kdo usilují o otevřenější společnost.