Příští prezident, jehož si zvolil Írán, stoupenec tvrdé linie a starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád, zřejmě zhorší jak vztahy se Západem, tak mezinárodní izolaci země. Z domácího pohledu se však pravděpodobně islamistickému režimu bude dařit lépe, než by se mu dařilo s umírněnějším výsledkem.
Je zřejmé, že Ahmadínedžád má skutečnou základnu podporovatelů. Avšak ty okolnosti, že kandidoval jako populista, hovořil o pomoci chudým, odsuzoval nevýkonnost vlády a vystupoval téměř jako opoziční kandidát, jsou všechny nepodstatné: byl vyvolencem režimu a nakonec se mu dostalo pomoci i proti konkurenčním kandidátům tvrdé linie.
Režim skvěle využil své příležitosti. O něco málo pragmatičtějšího Hášimího Rafsandžáního, jenž nesouhlasil s některými stávajícími politikami, proměnil v představitele „establishmentu“ a svého vlastního člověka v rebela. Vláda tudíž využila pocitů namířených proti současnému zřízení k posílení vlastní moci. Skutečnost, že minulý prezident Mohammad Chátamí byl přívržencem reformního hnutí – třebaže přívržencem neprůbojným, který nakonec ničeho nedosáhl – jen podtrhuje to, jak důkladně vládci politickou situaci obrátili.
Příští prezident, jehož si zvolil Írán, stoupenec tvrdé linie a starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád, zřejmě zhorší jak vztahy se Západem, tak mezinárodní izolaci země. Z domácího pohledu se však pravděpodobně islamistickému režimu bude dařit lépe, než by se mu dařilo s umírněnějším výsledkem.
Je zřejmé, že Ahmadínedžád má skutečnou základnu podporovatelů. Avšak ty okolnosti, že kandidoval jako populista, hovořil o pomoci chudým, odsuzoval nevýkonnost vlády a vystupoval téměř jako opoziční kandidát, jsou všechny nepodstatné: byl vyvolencem režimu a nakonec se mu dostalo pomoci i proti konkurenčním kandidátům tvrdé linie.
Režim skvěle využil své příležitosti. O něco málo pragmatičtějšího Hášimího Rafsandžáního, jenž nesouhlasil s některými stávajícími politikami, proměnil v představitele „establishmentu“ a svého vlastního člověka v rebela. Vláda tudíž využila pocitů namířených proti současnému zřízení k posílení vlastní moci. Skutečnost, že minulý prezident Mohammad Chátamí byl přívržencem reformního hnutí – třebaže přívržencem neprůbojným, který nakonec ničeho nedosáhl – jen podtrhuje to, jak důkladně vládci politickou situaci obrátili.