0

Bůh a žena v Íránu

PRINCETON – Moje babička patřila k prvním ženám, které na Vídeňské univerzitě studovaly matematiku a fyziku. Když studium v roce 1905 absolvovala, univerzita ji nominovala na své nejvyšší vyznamenání, které mělo podobu předání prstenu s vyrytými iniciálami císaře. Žádná žena však do té doby nebyla na tuto poctu nominována a císař František Josef odmítl cenu udělit ženě.

O více než sto let později by si člověk myslel, že už jsme překonali přesvědčení, podle něhož nejsou ženy pro nejvyšší úroveň vzdělání v jakékoliv oblasti studia dostatečně vhodné. Proto je tak znepokojivá zpráva, že více než 30 íránských univerzit zakázalo ženám účast na více než 70 studijních kurzech – od strojírenství, jaderné fyziky a informatiky až po anglickou literaturu, archeologii a obchod. Podle íránské právničky, bojovnice za lidská práva a nositelky Nobelovy ceny míru Širín Ebadiové jsou tyto restrikce součástí vládní politiky omezování příležitostí pro ženy mimo jejich domov.

Erdogan

Whither Turkey?

Sinan Ülgen engages the views of Carl Bildt, Dani Rodrik, Marietje Schaake, and others on the future of one of the world’s most strategically important countries in the aftermath of July’s failed coup.

Zákazy jsou obzvláště ironické s ohledem na to, že podle UNESCO má Írán nejvyšší poměr absolventek k absolventům na světě. Loni tvořily ženy 60% všech studentů, kteří na tamních univerzitách složili zkoušky, a vedly si dobře i v tradičně mužských oborech, jako je strojírenství.

Možná to byl právě úspěch studentek – a role vzdělaných žen v odporu proti íránské teokracii –, co vedlo vládu ke snaze o obrácení tohoto trendu. A tak dnes ženy jako Núšin, studentka z Isfahánu, která sdělila BBC, že chce být strojní inženýrkou, nemohou naplnit své ambice, přestože u přijímacích zkoušek dosahují vysokého skóre.

Někteří lidé tvrdí, že ideál rovnosti pohlaví představuje konkrétní kulturní názor a že my, lidé ze Západu, bychom se neměli snažit vnucovat vlastní hodnoty jiným kulturám. Je pravda, že islámské texty různými způsoby hlásají nadřazenost mužů nad ženami. Totéž však lze říci o textech židovských a křesťanských, přičemž právo na vzdělání bez diskriminace zaručuje několik mezinárodních deklarací a úmluv, jako je Všeobecná deklarace lidských práv, na níž se shodly téměř všechny země včetně Íránu.

Diskriminace žen je součástí širšího rámce předpojatosti oficiálních míst v Íránu, a to zejména proti těm, kdo nejsou muslimy ani vyznavači jednoho ze tří menšinových náboženství, které uznává íránská ústava – zarathuštrismu, judaismu a křesťanství. Když se chce člověk například zapsat na univerzitu, musí se označit za stoupence jednoho ze čtyř uznaných náboženství. Ateisté, agnostici nebo členové íránské komunity bahá’í nejsou přijímáni.

Představme si, jak bychom reagovali, kdyby se někdo pokusil omluvit rasovou diskriminaci tvrzením, že je nesprávné vnucovat jednu kulturu jiným. Koneckonců bylo v některých koutech Spojených států po mnoho let součástí „kultury“, že lidé afrického původu by měli sedět v zadní části autobusu a navštěvovat separátní školy, nemocnice a univerzity. A v Jihoafrické republice bylo v době apartheidu součástí „kultury“, že černoši by měli bydlet stranou od bělochů a mít separátní a podřadnější příležitosti ke vzdělání. Nebo abychom to formulovali přesněji, byla to kultura bělochů, kteří ve zmíněných místech tehdy třímali moc.

Totéž nyní platí v Íránu. Všichni vládcové země jsou muži a muslimové. Výzva nejvyššího vůdce, ajatolláha Alího Chameneího, který se v roce 2009 vyslovil za „islamizaci“ univerzit, vedla ke změně studijních oborů a náhradě některých členů akademického sboru konzervativnějšími postavami. Přede dvěma měsíci Chameneí prohlásil, že Íránci by se měli vrátit k tradičním hodnotám a mít víc dětí – což by mělo očividné dopady na roli žen, nepočítáme-li dopady ekologické.

Mezinárodní sankce proti Íránu, které v současné době platí, se snaží zamezit režimu ve vývoji jaderných zbraní, nikoliv přesvědčit ho, aby skoncoval s diskriminací žen nebo jiných náboženských směrů. Nedochází k všeobecnému bojkotu íránských univerzit nebo výrobků z této země, jak tomu bylo v případě Jihoafrické republiky za dob apartheidu. Zdá se, že diskriminaci podle pohlaví a náboženství stále bereme méně vážně než diskriminaci rasovou a etnickou.

Možná jsme ochotnější akceptovat, že biologické rozdíly mezi muži a ženami souvisejí s rolemi, které muži a ženy ve společnosti hrají. Takové rozdíly existují a nejsou ryze fyzické. Neměli bychom tedy překotně vyvozovat závěr, že pokud jsou mezi inženýry většinou muži, pak zákonitě existuje diskriminace žen. Může to být i tak, že se inženýrem chce stát víc mužů než žen.

Support Project Syndicate’s mission

Project Syndicate needs your help to provide readers everywhere equal access to the ideas and debates shaping their lives.

Learn more

To je však zcela jiná otázka než ta, zda by se ženám, které se inženýrkami stát chtějí a jsou dostatečně kvalifikované na to, aby příslušný obor vystudovaly, měla upírat příležitost tuto svou ambici naplnit. Tím, že výslovně zabránil ženám zapisovat se do kurzů, které jsou mužům otevřené, učinil Írán krok, jenž je stejně neobhájitelný jako rasová diskriminace a měl by být stejně rázně odsouzen.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.