15

Jak žít s jadernou dohodou s Íránem

NEW YORK – Je pravděpodobné, že „Společný všeobecný akční plán“, který 14. července podepsali Írán a pětice stálých členů Rady bezpečnosti OSN doplněná o Německo (P5+1), vstoupí po 60 dnech intenzivní debaty ve Washingtonu a zřejmě i v Teheránu v platnost. Nikdo by si však neměl plést tento výsledek s vyřešením problému jaderných ambicí Íránu či podílu této země na pokračujícím chaosu na Blízkém východě. Právě naopak: v případě, že dohoda bude nesprávně implementována a vymáhána, mohla by situaci ještě zhoršit.

Tím nechci naznačovat, že „společný akční plán“ k ničemu nepřispívá. Po dobu příštích deseti let stanovuje maximální kvantitu a kvalitu odstředivek, které smí Írán provozovat, a po dobu příštích 15 let umožňuje zemi disponovat jen malým množstvím obohaceného uranu. Dohoda také zavádí mechanismus inspekcí – slovy amerického prezidenta Baracka Obamy „kde to bude nutné a kdy to bude nutné“ –, který má potenciál ověřovat, zda Írán tyto a další závazky skutečně plní.

Čistým výsledkem je, že dohoda by měla prodloužit dobu potřebnou k případné výrobě jedné či více jaderných zbraní Íránem z několika měsíců na plný jeden rok, čímž se zvýší pravděpodobnost, že taková snaha bude včas odhalena. Vyhlídka, že by dohoda mohla po dobu 15 let udržet bezjaderný Írán, je jejím hlavním lákadlem. Samotné sankce by toho dosáhnout nemohly a použití vojenské síly by obnášelo značné riziko s nejistými výsledky.

Na druhé straně (v diplomacii má všechno druhou stranu) umožňuje dohoda Íránu ponechat si mnohem více jaderných kapacit, než kolik by jich potřeboval, kdyby měl zájem pouze o civilní výzkum a symbolickou demonstraci své schopnosti obohacovat uran. Dohoda také dopřává Íránu značnou úlevu od hospodářských sankcí, což podnítí schopnost režimu podporovat po celém Blízkém východě své nebezpečné chráněnce, postavit se za sektářskou vládu v Bagdádu a podpořit i režim syrského prezidenta Bašára Asada.