0

Írán - země paradoxů

Írán oslavuje třiadvacáté výročí své Islámské revoluce nostalgickými výpady proti ,,velkému Satanovi Americe``. Zčásti díky tomu, že americký prezident Bush označil Írán za součást ,,osy zla``, která podporuje terorismus a produkci zbraní masového ničení. Avsak pod povrchem už Írán dávno není státem Ajatolláha Chomejního a islámského práva saríi.

Pravda, Írán si zasluhuje označení regionálního, a dost možná globálního zdroje nestability: jeho podpora libanonského fundamentalistického hnutí Hizballáh s úspěchem podkopává už beztak mizivou naději na palestinsko-izraelské usmíření. Vnitřní vývoj Íránu je ovsem komplexní a démonizace islámské republiky mu rozhodně neprospívá. Stejně nedobré je rovněž dělit Íránce na ,,konzervativce`` a ,,reformátory``.

Írán je v mnoha ohledech možná nejzajímavějsí zemí v regionu. Má totiž největsí sance dospět - nikoli k demokraci v západním slova smyslu - ale k větsí otevřenosti a liberalizaci. Paradoxem je, tento jeho potenciál vychází z jeho ideologie islámského státu. Po prvních neklidných a násilných letech íránské revoluce přisly roky pozoruhodného pokroku. Například:

§ Volby jsou omezeny islámskou ideologií, přičemž vsichni kandidáti musí před oficiální kandidaturou získat oficiální souhlas nejvyssí islámské autority v zemi. Navzdory těmto omezením jsou zdejsí volby prudkým střetem mezi různými skupinami a interpretacemi.