PAŘÍŽ – Co se týče statistik o nerovnosti, žijeme v době temna. Víc než deset let po „Velké recesi“ vlády stále nedokážou precizně měřit vývoj příjmů a bohatství. Statistické úřady sestavují statistiky růstu příjmů pro obyvatelstvo jako celek (národní účty), leč nikoliv pro „střední třídu“, „pracující třídu“ či nejbohatší procento a 0,1 %. V době, kdy Google, Facebook, Visa, Mastercard a další nadnárodní korporace znají naše soukromé životy do intimních detailů, vlády stále nepodchycují – natož aby publikovaly – nejzákladnější statistiky ohledně rozložení příjmů a bohatství.
Tento nedostatek přichází společnosti velmi draho. Dojem, že projevy nerovnosti dosahují v mnoha zemích neobhajitelných výší je, ve spojení s absencí jakékoli možnosti poučeného rozhodnutí pro voliče, živnou půdou pro demagogy a kritiky demokracie.
Situaci ještě zhoršuje, že experti v oblasti nerovnosti jsou občas líčeni jako přehnaně závislí na konkrétních metodologických přístupech, jak ilustruje nedávný titulní článek časopisu The Economist nazvaný „Iluze nerovnosti“. Data ve společenských vědách jsou samozřejmě z podstaty otevřená pochybnostem, takže debaty o metodologii jsou do značné míry nevyhnutelné. Otázkou je, kde vymezit hranici mezi legitimním akademickým nesouhlasem ohledně hladin a trendů nerovnosti a otevřeným popíráním nerovnosti.
PAŘÍŽ – Co se týče statistik o nerovnosti, žijeme v době temna. Víc než deset let po „Velké recesi“ vlády stále nedokážou precizně měřit vývoj příjmů a bohatství. Statistické úřady sestavují statistiky růstu příjmů pro obyvatelstvo jako celek (národní účty), leč nikoliv pro „střední třídu“, „pracující třídu“ či nejbohatší procento a 0,1 %. V době, kdy Google, Facebook, Visa, Mastercard a další nadnárodní korporace znají naše soukromé životy do intimních detailů, vlády stále nepodchycují – natož aby publikovaly – nejzákladnější statistiky ohledně rozložení příjmů a bohatství.
Tento nedostatek přichází společnosti velmi draho. Dojem, že projevy nerovnosti dosahují v mnoha zemích neobhajitelných výší je, ve spojení s absencí jakékoli možnosti poučeného rozhodnutí pro voliče, živnou půdou pro demagogy a kritiky demokracie.
Situaci ještě zhoršuje, že experti v oblasti nerovnosti jsou občas líčeni jako přehnaně závislí na konkrétních metodologických přístupech, jak ilustruje nedávný titulní článek časopisu The Economist nazvaný „Iluze nerovnosti“. Data ve společenských vědách jsou samozřejmě z podstaty otevřená pochybnostem, takže debaty o metodologii jsou do značné míry nevyhnutelné. Otázkou je, kde vymezit hranici mezi legitimním akademickým nesouhlasem ohledně hladin a trendů nerovnosti a otevřeným popíráním nerovnosti.