DILLÍ – V době, kdy svět čeká na zahájení olympijských her v Pekingu, si mnozí lidé kladou otázku, zda se toto velké čínské zviditelnění stane zároveň příležitostí, aby Čína sesadila Spojené státy z čela žebříčku zemí s největším počtem medailí. Všeobecně se předpokládá, že obětaví čínští sportovci mohou dosáhnout na desítky zlatých a stříbrných medailí. Ať už však USA předběhnou, nebo ne, jedna věc je jistá: Indie jakožto čínský soused a regionální geopolitický soupeř bude moci hovořit o štěstí, pokud získá medaili jedinou.
Mezinárodní sport je samozřejmě projevem národního šovinismu jinými prostředky. Na jisté úrovni všichni předstíráme, že olympiádu sledujeme, abychom obdivovali lidského sportovního ducha. Nikdo z nás však nemůže popřít, že ho přitahují i vlajky, pod nimiž sportovci soutěží, hymny pro vítěze a vposledku také žebříček, který se nedá ignorovat a jenž bývá pravidelně aktualizován – žebříček s výčtem zlatých, stříbrných a bronzových medailí získaných jednotlivými zeměmi, tedy jakási skutečná tabule cti olympijských her.
Každý Ind, který sleduje olympiádu, se při čtení každodenního seznamu medailistů jen smutně krčí; jeho oči kloužou po desítkách velkých i malých národů a pak se případně rozsvítí nad osamoceným indickým bronzem z tenisu nebo zápasu. Ještě horší je, že všichni známe to zahanbení, když musíme den co den čekat, kdy se Indie na žebříčku vůbec objeví, zatímco země stokrát menší než my sklízejí zlato za zlatem a indičtí sportovci bývají jen tu a tam zmiňováni mezi „ostatními účastníky“.
DILLÍ – V době, kdy svět čeká na zahájení olympijských her v Pekingu, si mnozí lidé kladou otázku, zda se toto velké čínské zviditelnění stane zároveň příležitostí, aby Čína sesadila Spojené státy z čela žebříčku zemí s největším počtem medailí. Všeobecně se předpokládá, že obětaví čínští sportovci mohou dosáhnout na desítky zlatých a stříbrných medailí. Ať už však USA předběhnou, nebo ne, jedna věc je jistá: Indie jakožto čínský soused a regionální geopolitický soupeř bude moci hovořit o štěstí, pokud získá medaili jedinou.
Mezinárodní sport je samozřejmě projevem národního šovinismu jinými prostředky. Na jisté úrovni všichni předstíráme, že olympiádu sledujeme, abychom obdivovali lidského sportovního ducha. Nikdo z nás však nemůže popřít, že ho přitahují i vlajky, pod nimiž sportovci soutěží, hymny pro vítěze a vposledku také žebříček, který se nedá ignorovat a jenž bývá pravidelně aktualizován – žebříček s výčtem zlatých, stříbrných a bronzových medailí získaných jednotlivými zeměmi, tedy jakási skutečná tabule cti olympijských her.
Každý Ind, který sleduje olympiádu, se při čtení každodenního seznamu medailistů jen smutně krčí; jeho oči kloužou po desítkách velkých i malých národů a pak se případně rozsvítí nad osamoceným indickým bronzem z tenisu nebo zápasu. Ještě horší je, že všichni známe to zahanbení, když musíme den co den čekat, kdy se Indie na žebříčku vůbec objeví, zatímco země stokrát menší než my sklízejí zlato za zlatem a indičtí sportovci bývají jen tu a tam zmiňováni mezi „ostatními účastníky“.