Newspapers and magazines on display at a newsstand Rajkumar/Mint via Getty Images

Bulvární Indie

NOVÉ DILLÍ – Když minulý měsíc ve věku 54 let utonula ve vaně dubajského hotelu bollywoodská superstar Šridéví Kapúr, zprávy o její tragické smrti byly opět výkladní skříní všeho špatného na indických médiích. Šridéví – která po 15leté odmlce zažila velkolepě úspěšný návrat na stříbrné plátno ve dvou megahitech během posledních šesti let – vedla skromný a obyčejný život se svým manželem, filmovým producentem Boneym Kapúrem a jejich dospívajícími dcerami. Neoblékala se ani nechovala způsobem, který by sloužil jako potrava bulváru nebo vyvolával křiklavé spekulace.

Přesto se smrt Šridéví stala námětem zvrhlých reportáží, zejména televizních, o tom, co se za zavřenými dveřmi její koupelny mohlo stát; jeden televizní moderátor se dokonce pokusil sehrát utonutí ve vaně. Jistý politik, nechvalně proslulý tím, že naskakuje na každou konspirační teorii, která se objeví, šel tak daleko, že nadnesl možnost násilného trestného činu.

Vítejte v neobyčejném mediálním prostředí Indie, kde sedmá velmoc vystupuje v úloze svědka, žalobce, soudce, poroty i kata. Jelikož o tytéž divácké zraky a sledovanost soupeří nonstop příliš mnoho kanálů, televizní zpravodajství už dávno upustilo od jakéhokoli předstírání, že poskytuje službu veřejnosti, a bezostyšně upřednostňuje senzaci před podstatou. (Indická TV je zhmotněním starého frku, proč je televize sdělovací prostředek: protože vše sděluje prostředně, ani výjimečně, ani výtečně.)

Pokud jde o tištěná média, situace není o mnoho lepší. Noviny dnes soutěží v rychle se měnícím a přeplněném mediálním prostředí, kde neudávají tempo: každé ráno musí zaujmout čtenáře, kteří předchozího dne sledovali televizi. Místo předestírání souvislostí, hloubky a analýz proto noviny chrlí titulky podněcující chlípnost či rozhořčení.

Výsledek je, mírně řečeno, znepokojující. Předkládání názorů je nejlacinější způsob jak vyplnit vysílací čas; nejvyšší sledovanosti dosahují moderátorské tirády. To dál posiluje motivaci zapojit se do senzačních spekulací, třeba sebeméně podložených, jako v případě Šridéví.

Ještě podstatnější je, že chvátání s cílem zpravodajsky předhonit televizi oslabuje motivaci novinářů věnovat své práci náležitou péči, tedy dohledávat souvislosti a ověřovat tvrzení. Tato eroze profesních standardů nepříjemně často mění noviny v ochotné komplice šiřitelů zmanipulovaných „úniků“ a zlovolných nařčení. Rozlišování mezi fakty, názory a spekulacemi, mezi reportáží a fámou a mezi informací s jasným zdrojem a nepodloženými tvrzeními – všude na světě vtloukané studentům žurnalistiky do hlav – už v dnešních indických médiích upadlo do bezvýznamnosti.

What do you think?

Help us improve On Point by taking this short survey.

Take survey

Přezíravý přístup k faktům ještě umocňuje mimořádná nechuť k otiskování oprav. Výšleh křiklavých a neověřených titulků tak působí nevýslovnou újmu. Když už se opravy otisknou, jsou příliš mdlé a přicházejí příliš pozdě, aby dokázaly očistit pověst nevinných lidí.

Zakusil jsem omezenost indických médií z první ruky, neboť jsem byl během posledních čtyř let, po tragické smrti mé ženy, vystaven opakovaným dávkám spekulací, pomluv, obvinění a ještě horších věcí. Namísto zdrženlivosti a opatrnosti, jež by člověk od zodpovědného tisku informujícího o otázkách života a smrti mohl očekávat, média bez zábran chrlila nepodložená obvinění z vraždy a sebevraždy.

Mediální tribunál nad smrtí mé manželky, poháněný politicky motivovanými úniky, byl co nejdéle protahován a proměněn v podívanou, při níž se ve voyeurských diskusních pořadech v televizi probírala obvinění a nařčení, která se neopírala o žádné důkazy, ba dokonce ani o elementárně ověřená fakta. Nekriticky byla předkládána zlovolná tvrzení; editoři nekladli ani nejzákladnější otázky ohledně jejich věrohodnosti. Moje zkušenost přitom není ojedinělá.

Není divu, že důvěra v indická média se drolí. Problém výstižně shrnul můj přítel: „Když jsem byl malý, můj otec nevěřil ničemu, pokud o tom nepsaly Times of India. Dnes nevěří ničemu, pokud o tom Times of India píšou.“

To by rozumně uvažující Indy mělo zneklidňovat, protože svobodná média jsou mízou naší demokracie. Svobodný tisk je cement, který v naší zemi drží pohromadě cihly svobody, a současně otevřené okno vsazené do těchto cihel.

Zpravodajská média by měla svobodným občanům umožňovat poučené rozhodování o tom, kdo jim vládne a jak. Kritickým sledováním činnosti (a nečinnosti) volených funkcionářů by měla zajišťovat, že ti, kdo vládnou, se budou dál zodpovídat těm, kdo je do funkcí vyslal.

Místo toho dnes indická média lehkovážně informují o jepičích záležitostech, které nemají žádný vliv na veřejné blaho, a vytrvale se zaměřují na povrchní a senzační témata. Bagatelizují tak veřejný diskurz a rezignují na své povinnosti pomocníků a ochránců demokracie. Ani zdaleka nevyzývám k omezení svobodného tisku, takovou výzvu by nevznesl žádný indický demokrat; domáhám se lepší žurnalistické práce.

Vláda potřebuje, aby jí svobodná a profesionální média, dohlížející na její poctivost a účinnost, sloužila jako zrcadlo i skalpel. Tupá sekera žádné společnosti neprospěje. Chce-li být Indie brána vážně jako zodpovědný globální aktér a vzor demokracie jedenadvacátého století, musíme brát vážně sami sebe a chovat se zodpovědně. Začít by bylo dobré u naší žurnalistiky, tváře Indie, již vidí ostatní a podle níž nás – ať už spravedlivě či nikoli – posuzují.

http://prosyn.org/YSS9vyE/cs;

Handpicked to read next